Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Když Raskolnikov nazítří v jedenáct hodin dopoledne vešel do domu -ského obvodu, do oddělení vyšetřujícího komisaře, a dal se ohlásit u Porfirije Petroviče, skoro se podivil, jak dlouho ho nechali čekat – než byl zavolán, uběhlo jistě nejméně deset minut. Podle jeho názoru se na něho měli dychtivě vrhnout. Místo toho však stál v čekárně a kolem něho chodili a přecházeli lidé, jimž byl zřejmě úplně lhostejný. V další místnosti podobné kanceláři sedělo a psalo několik písařů a nikdo z nich bezpochyby neměl nejmenší tušení, kdo je a co je Raskolnikov. Neklidným a podezíravým pohledem těkal kolem sebe a snažil se zjistit, zda snad není nablízku někdo, kdo ho střeží, někdo, kdo ho tajně nespouští z očí, aby někam nezmizel. Ale nic takového: viděl jen kancelářské, všedně ustarané tváře a ještě nějaké lidi, ale nikdo z nich se o něho ani za mák nezajímal, mohl se sebrat a jít třeba do tramtárie. A tak dospíval k stále pevnějšímu přesvědčení, že kdyby ten tajemný muž z včerejška, ten přízrak, který vyvstal ze země, všecko věděl a všecko viděl, mohl by tu teď on, Raskolnikov, stěží takhle stát a klidně se rozhlížet. Copak by tu na něho v tom případě čekali do jedenácti, až se mu milostivě uráčí přijít? Takže neznámý buď ještě nic neudal, anebo… anebo prostě také nic neví a sám, na vlastní oči nic neviděl (a jak také mohl?), a všecko to, co se včera přihodilo jemu, byl zase pouhý přízrak, zveličený jeho vznícenou a chorobnou fantazií. Ta domněnka se v něm začala utvrzovat už včera, hned ve chvílích největšího zmatku a zoufalství. Jak to nyní všecko promýšlel a jak se chystal k dalšímu boji, pocítil náhle, že se chvěje – až v něm vzkypěla žluč při pomyšlení, že se chvěje strachem před nenáviděným Porfirijem Petrovičem. Nejhroznější na tom všem bylo, že se s tím člověkem musí znovu setkat: nenáviděl ho nezměrně a nekonečně, a dokonce měl strach, aby se svou nenávistí nějak neprozradil. A jeho rozhořčení bylo tak silné, že okamžitě přemohlo třesavku; chystal se, že vstoupí s chladnou a troufalou tváří a pevně si umínil, že bude pokud možno mlčet, pozorovat a naslouchat a že alespoň tentokrát přemůže svou chorobně nedůtklivou povahu. A právě v té chvíli ho vybídli, aby vstoupil. První, co si uvědomil, bylo, že Porfirij Petrovič je v kanceláři sám. Jeho kancelář nebyla ani velká, ani malá; stál v ní velký psací stůl před divanem potaženým voskovaným plátnem, sekretář, v koutě skříň a konečně několik židlí – samý erární nábytek ze žlutého leštěného dřeva. V rohu, v zadní stěně, lépe řečeno přepážce, byly zavřené dveře: vzadu, za přepážkou, byly tedy pravděpodobně ještě nějaké místnosti. Jakmile vstoupil Raskolnikov, Porfirij Petrovič za ním okamžitě zavřel dveře, takže zůstali o samotě. Přivítal svého hosta napohled svrchovaně vesele a přívětivě, a teprve za chvíli si Raskolnikov podle některých příznaků všiml, že je jaksi nesvůj, jako by ztratil svou obvyklou jistotu nebo byl přistižen v nejintimnějším soukromí. „A, velevážený! Tak jste k nám (...)

(......)