Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Když Raskolnikov později vzpomínal na tu chvíli, viděl průběh věcí takto:

Hluk za dveřmi náhle prudce zesílil a dveře se maličko pootevřely.

„Co to má znamenat?“ vykřikl dopáleně Porfirij Petrovič. „Říkal jsem přece…“

Chvíli se nikdo neozýval, ale bylo zřejmé, že za dveřmi je několik lidí a že od nich někoho odstrkují.

„Tak co je to tam?“ opakoval znepokojeně Porfirij Petrovič.

„Přivedli vězně, Nikolaje,“ ozval se něčí hlas.

„Nepotřebuji! Ven! Počkejte…! Co mi sem leze! Co je to za pořádek!“ zlobil se Porfirij a hnal se ke dveřím.

„Když on…,“ pokoušel se znova vysvětlit týž hlas, ale náhle ztichl.

Dvě vteřinky, ne déle, trvalo skutečné zápolení, pak jako by někdo někoho prudce odstrčil a vzápětí vkročil do pracovny Porfirije Petroviče jakýsi velmi bledý muž. Na první pohled vypadal podivně. Díval se přímo před sebe, ale zdálo se, že nikoho nevidí. Z očí mu vyzařovalo odhodlání, ale přitom měl smrtelně zsinalou tvář, jako by ho přivedli na popraviště. Jeho úplně bílé rty se sotva znatelně třásly.

Byl to vlastně teprve mladíček, velmi prostě oblečený, střední postavy, pohublý, vlasy zastřižené do kulata, jeho tvář měla jemné, trochu suché rysy. Muž, kterého tak nenadále odstrčil, se za ním první vrhl do místnosti a ještě ho popadl za rameno – byl to dozorce. Nikolaj však škubl paží a vytrhl se mu znovu.

Ve dveřích se shluklo několik zvědavců. Někteří se drali dovnitř. Celý výjev se odehrál v několika vteřinách.

„Ven, ještě tě tu nepotřebuju! Počkej, až tě zavolám…! Proč jste ho přivedli dříve?“ koktal nadmíru dopáleně Porfirij Petrovič a zdálo se, že si neví rady. Ale Nikolaj náhle klesl na kolena.

„Co chceš?“ užasl Porfirij.

„Já to udělal! Přiznávám se! Já jsem vrah!“ prohlásil náhle Nikolaj trochu zajíkavým, ale dost zvučným hlasem.

Asi deset vteřin bylo napjaté ticho, jako by všichni zkameněli; i dozorce couvl a už se k Nikolajovi nepřibližoval, ale zůstal nehnutě stát u dveří.

„Co to znamená?“ vyrazil Porfirij Petrovič, když se vzpamatoval z chvilkového strnutí.

„Já jsem… vrah…,“ opakoval Nikolaj po kratičké odmlce.

„Cože… ty že jsi… Cože… Koho jsi zavraždil?“

Porfirij Petrovič zřejmě ztratil hlavu.

Nikolaj odpověděl opět až za okamžik.

„Alenu Ivanovnu a její sestru Lizavetu Ivanovnu jsem… zabil… sekyrou. Pomátly se mi smysly…,“ dodal ještě a znova zmlkl. Pořád přitom klečel. Porfirij Petrovič stál chvíli jako v zadumání, ale náhle znova ožil a ohnal se rukama po nežádoucích svědcích. Ti se okamžitě schovali a dveře se zavřely. Pak se podíval na Raskolnikova, stojícího v koutě a vyjeveně hledícího na Nikolaje, pokročil k němu, ale náhle se zarazil, podíval se na něj a z něho vzápětí na Nikolaje, pak znova na Raskolnikova a hned zase na Nikolaje a znenadání se jako posedlý opět obořil na Nikolaje.

„Co mi sem pleteš to své pominutí smyslů?“ vyjel na něho skoro zlostně. „Ještě jsem se tě neptal, jestli se ti pomátly smysly nebo ne… Mluv: tys to provedl?“

„Já jsem vrah… učiním (...)

(......)