Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Celý večer až do deseti probil po různých hospodách a peleších, přecházel z jednoho podniku do druhého. Kdesi splašil i Káťu, která už zas zpívala jinou krčemnou píseň, jak jakýsi „ničema a tyran“ začal Káťu celovat.

Svidrigajlov častoval Káťu i flašinetáře, zpěváky i číšníky a ještě jakési dva písaříky. S těmito písaříky se sblížil vlastně proto, že oba měli křivý nos: jeden ho měl zahnutý doprava a druhý doleva. To Svidrigajlova nesmírně udivilo. Ti ho pak zatáhli do nějaké zahradní restaurace, kde za ně zaplatil i vstupné. V celé zahradě byl jediný tříletý smrček a tři keříčky. Mimoto tam byl i „bufet“, vlastně pivnice, kde byl však k dostání také čaj, dokonce tam stálo několik zelených stolků a židlí. K obveselení návštěvníků byl po ruce mizerný zpěvácký sbor a nějaký mnichovský Němec přestrojený za paňácu s červeným nosem, ale bůhvíproč nesmírně smutný. Písaříci se dostali do hádky s nějakými jinými písaříky a málem se poprali. Svidrigajlov je měl rozsoudit. Soudil je už dobré čtvrt hodiny, povykovali však tolik, že jim nebylo vůbec rozumět. Nejpravděpodobnější bylo, že jeden z nich cosi ukradl a na místě to prodal nějakému židovi, který se tam naskytl, ale pak se nechtěl o výtěžek rozdělit se svým druhem. Nakonec vyšlo najevo, že prodaná věc byla kávová lžička, majetek bufetu. Brzy po ní vskutku začala sháňka a případ nabýval povážlivých rozměrů. Svidrigajlov dal za lžičku náhradu, zvedl se a vyšel z parku. Bylo asi deset hodin. Do té doby nevypil ani kapku vína a v zahradní restauraci si objednal jen čaj a i to spíše ze slušnosti. Byl dusný a pošmourný večer. K desáté se stáhly ze všech stran černé mraky, začalo hřmít a spustil se lijavec prudký jako vodopád. Voda nepadala v kapkách, nýbrž bičovala zemi v celých proudech. Nepřetržitě se blýskalo a leckterý záblesk trval dobrých pět vteřin. Než v tom dešti došel domů, promokl na kůži. Ve svém pokoji se zamkl, otevřel sekretář, vyndal všecky peníze a roztrhal dvě nebo tři listiny. Pak strčil peníze do kapsy a chtěl se ještě převléknout, ale když vyhlédl oknem a slyšel hřmění a pleskání deště, mávl rukou, vzal klobouk a odešel, ale nezamkl. Šel přímo k Soně. Byla už doma.

Nebyla sama, kolem ní se hemžily čtyři Kapernaumovovy malé děti. Sofja Semjonovna je hostila čajem. Mlčky a uctivě Svidrigajlova přivítala a udiveně se dívala na jeho promoklé šaty, neřekla však ani slovo. Všechny děti se rozutekly, jako když do nich střelí.

Svidrigajlov se posadil ke stolu a vyzval Soňu, aby přisedla. Ostýchavě poslechla.

„Odjíždím pravděpodobně do Ameriky, Sofjo Semjonovno,“ řekl Svidrigajlov, „a protože spolu asi hovoříme naposled, přicházím vám dát několik pokynů. Tak co, mluvila jste dnes s tou paní? Vím, co vám asi řekla, nemusíte mi to opakovat.“ Soňa se neklidně pohnula a začervenala se. „Tihle lidé jiní být nedovedou. Pokud jde o vaše sestřičky a vašeho bratříčka, jsou dobře zaopatřeni a peníze, které jsem jim připsal, jsem uložil na stvrzenky do spolehlivých rukou. (...)

(......)