Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Téhož dne, ale už k večeru, po šesté hodině, se Raskolnikov blížil k domu, v němž bydlely matka a sestra, k onomu Bakalejevovu domu, v němž jim našel byt Razumichin. Na jejich schodiště se vcházelo z ulice. Raskolnikov se k domu blížil nerozhodným krokem, jako by pořád ještě váhal, má-li, nebo nemá-li vejít. Ale nebyl by se vrátil za nic na světě, byl už pevně rozhodnut. Stejně na tom nezáleží, vždyť ještě nic netuší, přemítal, a o mně už vědí, že jsem podivín… Vypadal hrozně: šaty měl zablácené, jak v nich celou noc chodil v dešti, potrhané a zhuntované. Obličej měl ztrhaný únavou, nečasem, fyzickým vysílením a skoro celodenním vnitřním zápasem. Celou noc chodil bůh sám ví kde. Ale byl rozhodnut.

Zaklepal na dveře. Otevřela mu matka. Duněčka nebyla doma. Ani služka náhodou nebyla doma. Pulcherija Alexandrovna v první chvíli ze sebe nemohla radostí vypravit ani slovo, ale pak ho chytila za ruku a táhla ho do pokoje.

„Konečně!“ spustila, zajíkajíc se radostí. „Nezlob se na mne, Roďo, že tě vítám tak hloupě, že mi vytryskly slzy, ale to se směju, nepláču. Tys myslel, že pláču? Kdepak, to je samou radostí, tak to u mne je vždycky, hned slzím! Takhle plačtivá jsem už od tatínkovy smrti. Posaď se, hochu, vidím, že jsi celý utrmácený. A jak jsi zablácený!“

„To jak jsem včera zmokl, mami…,“ vysvětloval jí Raskolnikov.

„Ale ne, ne!“ zarazila ho chvatně Pulcherija Alexandrovna. „Tys myslel, že tě hned zas začnu vyslýchat po starém ženském zvyku? Neměj strach. Vždyť já už chápu, všecko chápu, už jsem poznala, jak to tady chodí, a musím popravdě říct, že je to tu zařízeno moudřeji. To už je mi nad slunce jasnější a řekla jsem si: kdepak bych mohla rozumět tvým myšlenkám a žádat tě, aby ses mi zpovídal! Ty možná nosíš v hlavě bůhvíjaké záležitosti a plány, rodí se v tobě bůhvíjaké myšlenky, nebudu do tebe přece strkat: o čempak přemýšlíš? Ale… Ach bože! Pročpak poskakuju sem tam jako potřeštěná… Víš, Roďo, už potřetí čtu ten tvůj článek v časopise, Dmitrij Prokofjič mi ho přinesl. Vykřikla jsem překvapením, když jsem to viděla, vidíš, hlupačko jedna, říkám si, čím se asi zabývá, tady máš tu záhadu! Třeba má zrovna plnou hlavu nových myšlenek, přemýšlí o nich, a ty ho trápíš a obtěžuješ. Čtu to, můj milý, ale to víš, valně tomu nerozumím, však je to také v pořádku, kdepak já bych mohla!“

„Ukaž mi to, mami.“

Raskolnikov vzal časopis a přelétl očima svůj článek. A přestože se to v jeho situaci a v jeho duševním stavu pramálo hodilo, pocítil tu podivnou a mučivě sladkou slast, jakou zakouší autor, když poprvé vidí otištěnou svou věc, a mimoto se projevilo i jeho třiadvacet let. Ten pocit trval jen chvíli. Sotva přečetl několik řádek, svraštil tvář a srdce mu sevřel strašlivý smutek. Naráz si připomněl celý svůj duševní boj v posledních měsících. S odporem a zlostí hodil článek na stůl.

„Ale aťsi jsem hloupá, Roďo, tolik přesto vidím, že co nevidět budeš jeden z předních lidí, ne-li docela nejpřednější v našem vědeckém světě. (...)

(......)