Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Do Sonina bytu vcházel už za soumraku. Soňa ho celý den očekávala nesmírně rozrušená. Čekala s Duňou, která k ní přišla hned poránu, pamětliva včerejších Svidrigajlovových slov, že Soňa „o tom ví“. Nebudeme podrobně líčit rozmluvu a pláč obou žen, ani na čem se spolu shodly. Buď jak buď, Duně přineslo toto setkání aspoň tu útěchu, že bratr nebude sám: k ní, k Soně, se přišel nejdříve vyzpovídat, k ní se obrátil, když měl zapotřebí lidského slova, ona s ním tedy půjde, kam mu osud určí. Nevyptávala se jí na to, ale byla o tom přesvědčena. Dívala se na Soňu skoro s nábožnou úctou a zprvu ji svým úctyplným chováním uváděla do svrchovaného zmatku. Soně z toho bylo do pláče, protože se naopak nepokládala za hodnu ani se na Duňu podívat. Krásný obraz Duni z jejich prvního setkání u Raskolnikova, kde se s ní Duňa tak účastně a uctivě rozloučila, jí pevně utkvěl v duši jako jeden z nedostižných životních snů.

Duněčku nakonec přešla trpělivost a odešla od Soni do bratrova bytu; pořád si myslela, že tam přijde dříve. Sotva Soňa osaměla, hned propadla strachu, aby si opravdu nesáhl na život. Toho se obávala i Duňa. Obě se však po celý den navzájem horlivě ujišťovaly, že to není možné, a proto spolu byly klidnější. Ale sotva se rozešly, přemýšlela každá jen o tom. Soňa si vzpomínala, jak jí včera Svidrigajlov řekl, že Raskolnikov má na vybranou buď Vladimírku, nebo… Mimoto věděla, jak je samolibý, povýšený, sebevědomý i nevěřící… Copak jen zbabělost, copak jen strach ze smrti ho udrží při životě? řekla si nakonec plna zoufalství. Slunce se zatím chýlilo k západu. Smutně stála u okna a strnule jím vyhlížela – ale z okna byl výhled jen na ohromnou holou neomítnutou zeď sousedního domu. A když posléze došla k nezvratnému přesvědčení, že nešťastník už nežije – vešel do jejího pokoje.

Neovládla se a radostně vykřikla. Ale když se na něho lépe podívala, zbledla.

„Ale ovšem!“ řekl s úsměvem Raskolnikov. „Jdu si pro tvé křížky, Soňo. Sama jsi mě přece posílala na nároží! Snad bys teď, když došlo k činu, nedostala strach?“

Soňa nevěřila svým očím. Z jeho podivného tónu ji nejdříve zamrazilo, ale hned se domyslela, že jak ten tón, tak ta slova jsou jen přetvářka. A vůbec, když s ní mluvil, díval se někam stranou, jako by se neodvažoval pohlédnout jí přímo do tváře.

„Víš, Soňo, nakonec jsem došel k tomu, že tak to možná bude přece jen lepší. Jsou okolnosti, které… Ale to bych musel dlouho vykládat a celkem na tom nezáleží. Víš, co mě jen vzteká? Příčí se mi, že mě teď obstoupí ty idiotsky rozšklebené obličeje, že na mne budou vyvalovat bulvy a zasypávat mě svými pitomými otázkami, na které budu muset odpovídat, že si na mě budou ukazovat prstem… Brr! Nepůjdu k Porfirijovi, víš, nesnáším ho. Půjdu raději k starému příteli Petardovi, pane, to bude překvapení, to bude efekt! Ale měl bych se lépe ovládat, v poslední době jsem přespříliš popudlivý. Věřila bys, že jsem zrovna div nepohrozil sestře pěstí jen proto, že se za mnou naposled otočila? (...)

(......)