Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Jednu dobu se o nás po městě vykládalo, že náš kroužek je prý semeništěm volnomyšlenkářství, neřestí a neznabožství. A vlastně se ty pověsti houževnatě udržovaly. Ale my jsme zatím nepěstovali nic než ty nejneškodnější, roztomilé, typicky ruské převeselé liberální šplechty. Ušlechtilý liberalismus a ušlechtilý liberál, totiž liberál bez jakéhokoli vytčeného cíle, obojí je možné jedině v Rusku. Štěpán Trofimovič – jako každý duchaplný člověk – nezbytně musel mít posluchače a kromě toho nutně musel mít vědomí, že koná vznešenou povinnost, ježto propaguje ideje. A koneckonců potřeboval přece mít někoho, s kým se dalo popíjet šampaňské a vyměňovat si při víně jisté přezábavné názory o Rusku a tzv. ruské podstatě, o pánubohu vůbec a tzv. ruském pánubohu zvláště, či posté opakovat všeobecně známé skandální historky z ruského života, jež všichni už dávno uměli zpaměti. Nepohrdli jsme ani místními klepy, přičemž jsme leckdy dospěli k příkrým, vysoce mravním odsudkům. Tu a tam jsme zabrousili i do otázek všelidských, stroze jsme uvažovali o budoucích osudech Evropy a lidstva; neomylně jsme předpovídali, že Francie po pádu císařství rázem poklesne na úroveň druhořadého státu a byli jsme hluboce přesvědčeni, že k tomu může dojít náramně brzo a snadno. Papeži jsme už dávno a dávno přidělili úlohu obyčejného arcibiskupa v sjednocené Itálii a byli jsme si dokonale jisti, že v našem století humanity, průmyslu a železnic je celý ten tisíciletý problém úplná hračka. Však on ušlechtilý ruský liberalismus jiný přístup k věci ani nezná. Štěpán Trofimovič někdy promlouval o umění, a to velmi hezky, jenom poněkud abstraktně. Časem vzpomínal na přátele z mládí (byly to vesměs osobnosti zapsané do dějin našeho rozvoje), vzpomínal s pohnutím a zbožně, ale poněkud závistivě. Když už to začínalo být moc nudné, pak židáček Ljamšin (nepatrný poštovní úředníček), mistr piana, usedal a hrál, a v přestávkách imitoval vepře, bouřku, porod s prvním křikem děcka apod. Vlastně jen pro tohle byl zván. Pokud jsme přebrali – a to se také stávalo, byť ne příliš často – propukali jsme v nadšení a jednou jsme si za Ljamšinova doprovodu dokonce zazpívali sborově Marseillaisu, jenom nevím, jestli se nám patřičně povedla. Slavné datum devatenáctého února jsme přivítali nadšeně a už dlouho předem jsme si na ně připíjeli. To bylo dávno, pradávno, tenkrát ještě mezi námi nebyl ani Šatov, ani Virginskij, a Štěpán Trofimovič ještě bydlel pod jednou střechou s Var-varou Petrovnou. Určitou dobu předcházející slavnému dni si Štěpán Trofimovič v jednom kuse broukal známé, ač trochu krkolomné verše, patrně složené za dřívějších časů nějakým liberálním statkářem:

Sedláci jdou a mají sekyry,
valí se strašlivá hrůza.

Tak nějak to bylo, přesně už se nepamatuju. Varvara Petrovna ho jednou tajně vyslechla a okřikla ho: „Pěkný nesmysl!“ A odešla v hlubokém rozhořčení. Liputin byl náhodou u toho a honem do Štěpána Trofimoviče zaryl:

„Ale bylo by to škoda, kdyby pánům statkářům (...)

(......)