Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola II.
Princ Jindra. Námluvy

1

Na světě existoval ještě jeden tvor, k němuž Vaa Petrovna lnula stejně jako k Štěpánovi Trofimoviči – a to byl její jediný syn Nikolaj Vsevolodovič Stavrogin. Právě k němu vlastně byl Štěpán Trofimovič přijat za vychovatele. Chlapci bylo tenkrát asi osm roků, avšak jeho otec, lehkovážný generál Stavrogin, žil už tou dobou odloučeně od jeho matinky, takže dítě vyrůstalo pouze v její péči. Všecka čest Štěpánovi Trofimoviči, uměl si svého svěřence naklonit. Celé jeho tajemství vězelo v tom, že byl stejné dítě. Mne tenkrát ještě neměl, a přitom soustavně potřeboval upřímného přítele. Neváhal učinit svým přítelem takové malé stvoření, sotvaže drobet povyrostlo. Vzniklo to jaksi samozřejmě, že se mezi nimi nevytvořil nejmenší odstup. Častokrát probouzel svého deseti či jedenáctiletého kamaráda uprostřed noci jen a jen proto, aby si mu v slzách vylil své uražené city anebo mu odhalil nějaké rodinné tajemství, aniž ho přitom napadlo, že tohle už je naprosto nepřípustné. Padali si do náruče a plakali. Hoch věděl, že matka ho má velmi ráda, ale sám ji sotva nějak zvlášť miloval. Málokdy na něho promluvila, zřídka ho v něčem příliš omezovala, avšak její pohled, který ho bedlivě sledoval, ten na sobě vždy pociťoval takřka bolestivě. Nicméně veškerou synovu výuku a péči o jeho duševní vývoj matka cele svěřila Štěpánovi Trofimoviči. Tehdy mu ještě plně důvěřovala. Dlužno předpokládat, že pedagog svému svěřenci trošku pocuchal nervy. Když měl chlapec v šestnácti letech jít na lyceum, byl neduživý a bledý, podivně tichý a zádumčivý. (Později vynikal mimořádnou fyzickou silou.) A když si přátelé padali v noci do náručí, podle všeho nenaříkali vždycky jen kvůli banálním rodinným trampotám. Štěpánu Trofimoviči se podařilo udeřit na nejhlubší struny mladistvého srdce a probudit v chlapci tu prvotní, dosud neurčitou, nepomíjející posvátnou touhu, kterou mnohá vyvolená duše, jakmile ji jednou okusila a poznala, nevymění už potom nikdy za laciné uspokojení. (Vyskytují se i nadšenci, kterým je taková touha nad sebehlubší uspokojení, kdyby ovšem bylo vůbec možné.) Ale tak či onak bylo dobře, že se chovanec a pěstoun sice pozdě, ale přece museli rozloučit.

V prvních dvou letech přijížděl mladý muž z lycea na prázdniny. Za pobytu Varvary Petrovny a Štěpána Trofimoviče v Petrohradě se tu a tam účastnil literárních večerů matinkou pořádaných, naslouchal a pozoroval. Mluvil málo a byl pořád stejně tichý a nesmělý. K Štěpánovi Trofimoviči se choval jemně a ohleduplně jako kdysi, ale už o něco zdrženlivěji. Řečem o věcech vznešených i vzpomínkám na minulost se zjevně vyhýbal. Když dostudoval, odešel na matčino přání do armády a brzo byl zařazen k jednomu z nejelitnějších gardových jezdeckých pluků. Ani se nepřijel matince v uniformě ukázat a také teď psával z Petrohradu jen zřídka. Varvara Petrovna mu posílala peněz víc než dost, třebaže po reformě klesly její důchody ze statků o tolik, že první čas dostávala sotva (...)

(......)