Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Náš milý princ náhle, zničehonic, provedl dvě tři nemožné impertinence vůči různým osobám, totiž – právě to nejzávažnější na tom bylo, že šlo o kousky naprosto neslýchané, úplně nepředstavitelné, zdaleka ne všeobecně běžné, že tropil docela ničemné klukoviny a přitom ďas ví proč, naprosto bezdůvodně. Jeden z nejváženějších stařešinů našeho klubu, Pavel Pavlovič Gaganov, muž v letech a navíc zasloužilý, měl nevinný zvyk za každým slovem ohnivě ujišťovat: „Ba ne, mě nikdo za nos vodit nebude!“ Co konečně na tom. Ale když jednou v klubu, jak byl v ráži, pronesl tuhle průpovídku k hloučku hostí shromážděných kolem něho (vesměs lidí nikoli nevýznamných), Nikolaj Vsevolodovič, stojící doposud v ústraní sám a nikým neoslovovaný, náhle k němu přistoupil, nečekaně, ale pevně ho uchopil dvěma prsty za nos a podařilo se mu ho odtáhnout za sebou sálem o dva tři kroky. Zlost nemohl mít na pana Gaganova pražádnou. Dalo se usuzovat na pouhé uličnictví, ovšemže nejvýš trestuhodné. A přece se pak vyprávělo, že přímo při tom úkonu byl spíš zamyšlený, „zrovna jako kdyby se zbláznil“; ale na to si přítomní vzpomněli a uvědomili si to až mnohem později. V rozčilení si nejdřív zapamatovali teprve další okamžik, kdy už dozajista všechno náležitě chápal a nejenže nepřišel do rozpaků, ale naopak se usmíval zlomyslně a vesele, beze stopy lítosti. Strhl se příšerný povyk. Všecko se shluklo okolo Nikolaje Vsevolodoviče. Ten se otáčel a rozhlížel se kolem sebe, ale nikomu neodpovídal a zvědavě pokukoval po rozhorlených tvářích. Nakonec prý se pojednou znova zamyslel (takhle to aspoň bylo líčeno), zamračil se, rázně přikročil k pohaněnému Pavlu Pavlovičovi a s patrnou nelibostí překotně zahučel:

„Zajisté mi prominete… Opravdu nevím, co mě to najednou popadlo… Taková hloupost…“

Nedbalá omluva se rovnala další urážce. Strhl se ještě větší rámus než předtím. Nikolaj Vsevolodovič pokrčil rameny a opustil sál.

Bylo to všecko strašně hloupé, když už nemluvíme o nepřístojnosti, nepřístojnosti promyšlené a záměrné, jak to na první pohled vypadalo, a tedy znamenající úmyslnou, vrcholně drzou urážku celé naší společnosti. Tak to také všichni přijali. Prvním počinem bylo, že neprodleně a jednomyslně vyloučili pana Stavrogina z řad členů klubu. Nato bylo usneseno obrátit se jménem celého klubu ke gubernátorovi a požádat ho, aby neprodleně (dříve, než případ bude formálně dán k soudu), zkrotil nebezpečného výtržníka, tohoto velkoměstského rváče, aby proti němu zakročil z moci úřední a takto ochránil vážně ohrožený klid všech řádných kruhů našeho města před nebezpečnými úklady. Ve zlobné nevinnosti dodávali, že snad i na pana Stavrogina se najde nějaký paragraf. Právě tuhle větu chystali gubernátorovi, aby ho popíchli ve spojitosti s Varvarou Petrovnou. Rozmazávali to s požitkem. Gubernátor jako z udělání nebyl tenkrát zrovna doma; odjel kousek za město, ježto měl jít za kmotra dítěti jisté interesantní novopečené vdovy, která zůstala po manželově úmrtí v jiném (...)

(......)