Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Nakonec došlo i k jednání u gubernátora. Náš milý, hodný Ivan Osipovič se zrovna vrátil a teprve teď vyslechl rozhořčenou klubovní stížnost. Nebylo pochyb, musel něco podniknout, jenže ho to přivedlo do rozpaků. Náš pohostinný starý pán měl nejspíš před svým mladým příbuzným také trošku nahnáno. Přesto se rozhodl, že ho přiměje, aby se členům klubu a postiženému omluvil, ovšem přijatelným způsobem, a bude-li nutno, tedy i písemně; a pak ho chtěl jemně přemluvit, aby nás opustil, aby dejme tomu odjel na zkušenou do Itálie nebo vůbec kamkoli do ciziny. V sále, kde měl tentokrát udělit slyšení Nikolajovi Vsevolodoviči (ten se jindy právem příbuzného procházel zcela volně po celém domě), otvíral v koutě poštu taktní Aljoša Teletnikov, úředník a zároveň téměř člen gubernátorovy rodiny, a v další místnosti, u okna nejblíž ke dveřím do sálu byl uveleben jistý přicestovalý tlustý a statný plukovník, přítel a bývalý kolega Ivana Osipoviče; četl si Hlas a samosebou nevěnoval žádnou pozornost tomu, co se děje v sále; dokonce seděl otočen zády. Ivan Osipovič začal zdaleka, skoro šeptem, ale pořád se poněkud mátl. Nicolas se tvářil velice nevlídně a docela nepříbuzensky, byl bledý, díval se do země a poslouchal s obočím svraštěným, jako by přemáhal prudkou bolest.

„Máte přece dobré srdce, Nicolasi, a šlechetné,“ argumentoval starý pán mezi jiným, „jste člověk vysoce vzdělaný, pohyboval jste se v nejlepších kruzích, a také zde jste si až dosud vedl vzorně a uklidnil takto srdce vaší nám všem drahé paní matky… A nyní vše pojednou opět nabývá takového záhadného a všem tolik nebezpečného rázu! Hovořím k vám jako přítel vaší rodiny, jakožto starší a blízce spřízněný člověk, který vás má upřímně rád a na kterého se nesmíte hněvat… Řekněte, co vás podněcuje k takovým nevázanostem, naprosto vybočujícím z uznávaných pravidel a mezí? Co mají znamenat takovéto kousky, prováděné jakoby v pominutí smyslů?“

Nicolas poslouchal rozmrzele a netrpělivě. Najednou v jeho pohledu problesklo cosi lstivého a výsměšného.

„Budiž, řeknu vám, co mě k tomu podněcuje,“ začal ponuře, rozhlédl se a naklonil se k uchu Ivana Osipoviče. Taktní Aljoša Teletnikov se přestěhoval ještě asi o tři kroky dál k oknu, kdežto plukovník ukrytý za Hlasem si odkašlal. Nebohý Ivan Osipovič honem honem lehkověrně nastavil ucho. Hořel zvědavostí. A právě v tom okamžiku se stala věc zhola nemyslitelná a zároveň z jistého hlediska až příliš jasná. Starý pán náhle ucítil, že Nicolas, místo aby mu pošeptal nějaké zajímavé tajemství, zčistajasna chytil jeho ušní lalůček mezi zuby a dost pevně stiskl. Ivan Osipovič se roztřásl a zalapal po dechu.

„Nicolasi, co je to za vtipy!“ bezděčně zaúpěl k nepoznání změněným hlasem.

Aljoša ani plukovník zatím ještě nic nechápali, a vlastně ani nic neviděli a do poslední chvíle si mysleli, že ti dva si prostě šeptají; ale přitom je starochův zoufalý obličej znepokojil. Poulili na sebe oči a nevěděli, zda mají přispěchat starému pánovi na pomoc, jak (...)

(......)