Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Přesně deset minut před šestou se na železniční stanici podél značně dlouhé řady vozů procházeli Petr Štěpánovič a Erkel. Petr Štěpánovič odjížděl, Erkel ho vyprovázel. Zavazadla byla podána, cestovní vak ležel na vyhrazeném místě ve voze druhé třídy. Bylo po prvním zvonění, čekalo se na druhé. Petr Štěpánovič se bez zábran rozhlížel kolem sebe a sledoval nastupující pasažéry. Žádný blízký známý se však nevyskytl; pouze asi dvakrát musel pokývnout hlavou – jednomu obchodníkovi, kterého znal jen povrchně, a ještě mladému vesnickému duchovnímu, který cestoval o dvě stanice dál na svou farnost. Erkelovi se podle všeho chtělo v těch posledních chvílích pohovořit o něčem důležitém, i když možná sám nevěděl, o čem; nicméně se neodvažoval začít. Pořád měl pocit, že Petr Štěpánovič už by se ho rád zbavil a nemůže se dočkat posledního zvonění.

„Jak se můžete takhle klidně na všechny dívat?“ podotkl trochu nesměle, spíš jakoby varovně.

„Pročpak ne? Já se ještě nesmím skrývat. Na to je brzy. Jen klid. Obávám se jen jednoho – aby mi sem čert neposlal Liputina. Vyčmuchá to a bude tu jako na koni.“

„Petre Štěpánoviči, na ně není spolehnutí,“ prohlásil rezolutně Erkel.

„Na Liputina?“

„Na nikoho, Petře Štěpánoviči.“

„Nesmysl, teď všechny spojuje včerejšek. Ani jeden nezradí. Kdo by se vrhal do jisté záhuby, pokud ovšem neztratí zdravý rozum.“

„Ale oni ztratí zdravý rozum, Petře Štěpánoviči.“

Tohle zřejmě znepokojovalo už i Petra Štěpánoviče, takže Erkelova poznámka ho popudila ještě víc:

„Nezačal jste se nakonec bát i vy, Erkele? Na vás já spoléhám víc než na ně na všecky dohromady. Teď už vím, zač každý stojí. Zpravte je o všem, co se stalo, ústně ještě dnes. Předávám je do vašich rukou. Oběhněte je hned ráno. Mou písemnou instrukci jim přečtěte zítra nebo pozítří na společné schůzi, až budou schopni ji vyslechnout… ale ujišťuju vás, že budou schopni už zítra, dostanou totiž takový strach, že změknou jako vosk… Hlavně se držte vy.“

„Ach Petře Štěpánoviči, raději byste neměl odjíždět!“

„Já přece jen na pár dní, hned jsem tu zas zpátky.“

„Petře Štěpánoviči,“ přitlumeným, ale pevným hlasem ujistil Erkel, „i kdybyste jel až do Petrohradu. Copak nevím, že děláte jen to, co vyžaduje naše společná věc?“

„Věděl jsem, že mě nezklamete, Erkele. Jestliže jste se dovtípil, že jedu do Petrohradu, určitě jste taky pochopil, že jsem jim včera, hned v té chvíli, nemohl říct, že odjíždím tak daleko, polekali by se ještě víc. Viděl jste sám, jak na tom byli. Vy ale chápete, že jednám v zájmu věci, velké a důležité věci, naší společné věci, a ne abych se uklidil, jak si myslí nějaký Liputin?“

„Petře Štěpánoviči, i kdyby to bylo za hranice, tak to pochopím. Pochopím, že musíte chránit svou osobu, protože vy jste všecko, a my nic. Pochopím, Petře Štěpánoviči.“

Chudáčkovi se až chvěl hlas.

„Díky, Erkele… Au, zavadil jste mi o bolavý prst (Erkel mu nešikovně stiskl ruku; bolavý prst byl pečlivě obvázaný černým taftem). Ale znova vás (...)

(......)