Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola III.
Cizí hříchy

1

Uběhl asi týden a věci se pomalu daly do pohybu.

Poznamenávám mimochodem, že za ten neblahý týden jsem zakusil mnoho trápení, neboť jsem setrvával takřka neustále po boku svého nebohého dohazovaného přítele jako jeho nejbližsí důvěrník. Nejvíc ho tížil stud, ačkoli jsme za ten týden nikoho neviděli a pořád vysedávali sami; avšak styděl se i přede mnou, a tolik, že čím víc se mi sám svěřoval, tím větší zlost pak na mě proto měl. Ve svém stihomamu si namlouval, že už všichni všechno vědí, celé město, a měl strach objevit se nejenom v klubu, ale i ve svém kroužku. I na povinnou zdravotní procházku chodil až za úplného soumraku, když už se docela stmívalo.

Uplynul týden, a Štěpán Trofimovič pořád ještě nevěděl, zda je zasnouben či nikoli, a přes všechnu zoufalou snahu se mu to nepodařilo bezpečně zjistit. S nevěstou se dosud nesetkal, ani nevěděl, zda je vůbec jeho nevěsta; nevěděl ani, zda je na tom všem aspoň něco míněno vážně! Varvara Petrovna ho z neznámých příčin naprosto nechtěla přijmout. Na jedno z jeho prvních psaní (a napsal jí jich spoustu) mu rovnou odpověděla přáním, aby ji načas ušetřil jakýchkoli vzájemných styků, ježto je zaneprázdněna, a poněvadž ona má zas pro něho mnohá závažná sdělení, schválně s tím čeká, až bude mít víc pokdy, a sama mu časem dá vědět, kdy k ní bude moci přijít. Dále slibovala, že dopisy bude posílat zpět neotevřené, protože to „jsou beztak jenom roupy“. Tohle psaníčko jsem sám četl, Štěpán Trofimovič mi je ukázal.

Ale přes všechny ty hrubosti a nejistoty všechno to bylo nicotné v porovnání s jeho největší starostí. Ta ho trápila strašně a neodbytně; hubl z ní a klesal na mysli. Bylo to něco, zač se opravdu styděl a o čem za živý svět nechtěl mluvit ani se mnou; naopak, když už se o to zavadilo, lhal mi a vykrucoval se jak malý kluk; a přitom pro mě vzkazoval dennodenně, nevydržel beze mě ani dvě hodiny, protože mě potřeboval k životu jako vodu nebo vzduch.

Takové jednání poněkud uráželo mou hrdost. Samozřejmě jsem už dávno uhádl jeho nejhlubší tajemství a viděl jsem do všeho naskrz. Podle mého tehdejšího nejopravdovějšího přesvědčení by odhalení tohoto tajemství, této největší starosti, Štěpánovi Trofimoviči na cti nepřidalo, a proto jsem se jako člověk ještě mladý poněkud horšil na jeho drsné city i některá nepěkná podezření. Ve vzteku (a také, nač to zapírat, už mě nebavilo dělat mu důvěrníka) jsem ho možná odsuzoval až nemírně. Ve své necitelnosti jsem se domáhal, aby se mi sám přiznal ke všemu, ačkoli jsem vlastně připouštěl, že povinnost přiznat se k některým věcem je dost obtížná. Štěpán Trofimovič do mě také dobře viděl, totiž jasně si uvědomoval, že já vidím do něho a dokonce mám na něho zlost, a tak měl zlost zase on na mě za to, že já mám zlost na něho a vidím mu až do žaludku. Snad bylo mé podráždění malicherné a hloupé. Jenže samota ve dvou mnohdy převelice škodí opravdovému přátelství. Z určitého hlediska správně chápal jisté stránky své (...)

(......)