Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Jednou dopoledne – bylo to asi sedmý nebo osmý den po tom, co se Štěpán Trofimovič uvolil stát se ženichem – asi kolem jedenácté, když jsem jako obvykle spěchal za svým usouženým přítelem, přihodilo se mi cestou malé dobrodružství.

Potkal jsem Karmazinova, „velikána naší literatury“, jak ho tituloval Liputin. Četl jsem Karmazinova už od dětských let. Jeho romány a povídky zná celá předchozí i naše generace; já se jimi přímo opájel; byly mi rozkoší a slastí v chlapectví a v mládí. Potom jsem k jeho peru poněkud ochladl; tendenční romány, které stále psal v poslední době, se mi už tolik nelíbily jako jeho první, počáteční díla, v nichž bylo tolik bezprostřední poezie; a jeho poslední, nejnovější výtvory se mi už nelíbily vůbec.

Celkem vzato, pokud si dovolím vyjádřit svůj vlastní názor na věc tak ožehavou, všichni ti naši průměrní páni talenti, za svého života obvykle považovaní málem za génie, nejenže mizejí, když zemřou, téměř beze stopy a nějak naráz z lidské paměti, ale stává se také, že ještě za svého života, sotvaže dospěje nová generace a vystřídá tu, za které působili oni – upadají ve všeobecné zapomenutí a opovržení neuvěřitelně rychle. Děje se to tu naráz, asi jako proměna na divadle. Ne, zde je to něco docela jiného, než je tomu u Puškinů, Gogolů, Molierů, Voltairů, u všech těch duchů, kteří přicházejí vyřknout své objevitelské slovo! Rovněž je pravda, že ti průměrní páni talenti se nám v úctyhodném věku obyčejně tím nejžalostnějším způsobem vypíšou a přitom to ani nepozorují. Nezřídka se stává, že spisovatel, jemuž byla dlouho přisuzována nezměrná ideová hloubka a od něhož byl očekáván kromobyčejný a závažný vliv na společenský pokrok, odhalí ke konci takovou rozbředlost a takovou chatrnost své základní myšlenečky, že nikoho ani nemrzí, že se vypsal tak brzo. Ale šediví dědečkové to nepozorují a zlobí se. Samolibost, a to právě ke konci životní dráhy, dorůstá u nich leckdy rozměrů hodných podivu. Bůhví za koho se začínají pokládat – přinejmenším za bohy. O Karmazinovovi se povídalo, že svých styků s vlivnými osobami a se vznešenou společností si cení div ne výš než vlastní duše. Povídalo se, že vás mile přijme, srdečně přivítá, okouzlí vás, učaruje vám svou prostotou, zvlášť když vás nějak potřebuje a ovšemže pokud jste mu byl předběžně doporučen. Ale stačí, aby se objevil nějaký kníže, nějaká hraběnka, kdokoli, koho se bojí, a bude považovat za svou nejsvětější povinnost zapomenout na vás, nechat vás naprosto urážlivě bez povšimnutí, rázem jste pro něho vosk, méně než vzduch, a to všechno okamžitě, ještě než jste se začali mít k odchodu; a zcela vážně to pokládá za opravdový bonton. Přes dokonalé sebeovládání a bezvadnou znalost dobrého chování je prý natolik, přímo hystericky ješitný, že zanic nedokáže potlačit svou autorskou nedůtklivost ani v těch společenských kruzích, kde o literaturu není valný zájem. Jestliže se ho někdo náhodou dotkl svou lhostejností, vždycky se chorobně urazil a kul pomstu.

Asi před (...)

(......)