Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Zajisté zvláštní, jenže v tom všem bylo strašně mnoho nejasností. Něco za tím vězelo. Ani dost málo jsem nevěřil v tu publikaci. Potom to hloupé psaní, v kterém nicméně bylo zcela nepokrytě navrhováno jakési udání skrze dokumenty, což ale všichni přešli mlčky a mluvili o něčem docela jiném. A konečně ta tiskárna a Šatovův náhlý útěk právě proto, že na ni přišla řeč. To vše mi vnuklo domněnku, že tady ještě před mým příchodem došlo k něčemu, o čem nevím; neboli jsem tu zbytečný a to všecko není moje věc. Beztak už bylo načase, abych se odporoučel, pro první návštěvu to stačilo. Šel jsem se rozloučit s Lizavetou Nikolajevnou.

Snad vůbec zapomněla, že jsem tady, a stála pořád na stejném místě u stolu hluboce zamyšlená, se sklopenou hlavou, a strnule se dívala do jednoho bodu na koberci.

„Ach, vy už taky jdete, na shledanou,“ zašvitořila navyklým vlídným tónem. „Pozdravujte Štěpána Trofimoviče a domluvte mu, ať mě přijde co nejdřív navštívit. Mavrikiji Nikolajeviči, Anton Lavrenťjevič odchází. Promiňte, mamá se s vámi nemůže přijít rozloučit…“

Odešel jsem a už jsem byl až dole pod schodištěm, když mě najednou u východu dohonil lokaj.

„Milostivá nechá moc prosit, aby se pán laskavě vrátil…“

„Milostivá paní, anebo slečna?“

„Milostivá slečna, prosím pěkně.“

Nalezl jsem Lízu už nikoli ve velkém salonu, kde jsme předtím seděli, nýbrž ve vedlejším přijímacím pokoji. Dveře do salonu, v kterém teď osaměl Mavrikij Nikolajevič, byly těsně uzavřeny.

Líza se na mě usmála, ale byla bledá. Stála uprostřed pokoje v patrné nerozhodnosti, zřejmě bojovala těžký vnitřní boj. Ale vtom mě vzala za ruku a mlčky a rychle mě odvedla k oknu.

„Chci ji neprodleně vidět,“ zašeptala a přitom na mě upřela žhavý, mocný, netrpělivý pohled, nepřipouštějící sebemenší odpor. „Musím ji vidět na vlastní oči a prosím vás o pomoc.“

Byla jako nepříčetná a – dočista zoufalá.

„Koho si přejete vidět, Lizaveto Nikolajevno?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Tu Lebjadkinovou, tu kulhavou… Je to pravda, že kulhá?“

Byl jsem ohromen.

„Nikdy jsem ji neviděl, ale slyšel jsem, že kulhá, zrovna včera jsem to slyšel,“ blekotal jsem plný horečné ochoty a taktéž šeptem.

„Musím ji vidět stůj co stůj. Mohl byste to zařídit ještě dnes?“

Přišlo mi jí hrozně líto.

„Není to možné, a pak… absolutně bych si nevěděl rady, jak to provést,“ začal jsem jí domlouvat. „Půjdu za Šatovem…“

„Jestli mi to nezařídíte do zítřka, půjdu k ní sama, docela sama, protože Mavrikij Nikolajevič odmítl. Spoléhám jedině (...)

(......)