Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Až kolem osmé hodiny večer jsem ho zastihl doma. K mému překvapení měl hosty, seděl tam Kirillov a ještě jeden pán, kterého jsem znal jen povrchně, byl to jistý Šigaljov, švagr Virginského.

Tento Šigaljov trávil už asi dva měsíce na návštěvě v našem městě; odkud přijel, nevím; slyšel jsem o něm jen tolik, že mu v jednom pokrokovém petrohradském časopise uveřejnili nějakou studii. Virginskij mě s ním seznámil čirou náhodou, venku na ulici. Jaktěživ jsem nespatřil v žádném obličeji takovou zasmušilost, takovou ponurost a chmuru. Tvářil se, jako by očekával konec světa, a to ne snad až kdovíkdy podle všelijakých proroctví, která by se ani nemusela vyplnit, nýbrž s naprostou jistotou, řekněme pozítří dopoledne přesně za pět minut půl jedenácté. Tenkrát mezi námi vlastně nepadlo téměř ani slůvko, jenom jsme si navzájem stiskli ruce jako dva spiklenci. Nejvíc mě na něm ohromily nepředstavitelně velké uši, dlouhé, široké a tlusté a nějak zvláštně odstávající. Pohyboval se neohrabaně a líně. Jestliže si Liputin tu a tam zablouznil, že by se u nás v gubernii mohla uskutečnit falanstéra, pak tenhle znal najisto den i hodinu, kdy se tak stane. Zapůsobil na mě zlověstným dojmem. A když jsem se s ním teď setkal u Šatova, podivil jsem se tím spíš, že Šatov si na návštěvy celkem moc nepotrpěl.

Bylo slyšet až na schodiště, že hovoří velmi hlasitě, všichni tři najednou, a zřejmě se hádají. Ale sotva jsem se objevil, všichni ztichli. Debatovali vstoje, a teď se najednou všichni posadili, takže jsem si musel sednout taky. Hloupé mlčení trvalo dobré tři minuty. Šigaljov mě sice poznal, ale dělal, že mě nezná, což asi nebylo z nějaké nevraživosti, ale jen tak. S Alexejem Nilyčem jsme se pozdravili letmou němou úklonou a z neznámého důvodu jsme si ani nepodali ruce. Šigaljov se na mě nakonec přísně a posupně zadíval ve svrchovaně naivním přesvědčení, že najednou vstanu a půjdu pryč. Konečně se Šatov zvedl, a všichni ostatní taky rázem vyskočili. Odešli bez pozdravu, jen Šigaljov už ve dveřích řekl Šatovovi, který je vyprovázel:

„Nezapomeňte, že jste povinen podat hlášení.“

„Na vaše hlášení se vám vykašlu, a starou bačkoru jsem povinen,“ vyprovodil ho Šatov a zahákl dveře.

„Hňupové!“ Podíval se na mne a nějak kysele se ušklíbl. Vyhlížel rozmrzele a já se divil, že promluvil první. Dřív, kdykoli jsem se u něho stavil (ostatně velice zřídka), dopadalo to obvykle tak, že zalézal zamračený do kouta, odpovídal mrzutě a teprve za drahnou chvíli se docela rozjařil a chutě se pustil do řeči. Zato při loučení se zas pokaždé nezbytně zakabonil a propouštěl hosta, jako by vyhazoval z bytu osobního nepřítele.

„Ten Alexej Nilyč mě včera pozval na čaj,“ prohodil jsem. „Je tuším posedlý ateismem.“

„Ruský ateismus se nikdy nezmohl na víc než na slovní hříčky,“ zabručel Šatov, zatímco nasazoval novou svíci namísto zbylého oharku.

„I ne, měl jsem dojem, že on si nehraje se slovy. Neumí se myslím vyjadřovat ani jednoduše, natož aby dělal slovní (...)

(......)