Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

U Lebjadkinů měli pouze přivřeno, ne zamčeno, takže jsme klidně vstoupili dovnitř. Celý byt se skládal ze dvou šeredných menších pokojíků se začouzenými zdmi, z nichž doslova v cárech visely špinavé tapety. Kdysi tu bývala několik let hospoda, než ji domácí Filippov přestěhoval do nového domu. Ostatní místnosti, které patřívaly k hospodě, teď byly zavřené, a tyhle dvě připadly Lebjadkinovi. Zařízení tvořily obyčejné lavice a prkenné stoly, k tomu jediné staré křeslo bez opěradla. V další místnosti stála v rohu postel přikrytá kartounovou pokrývkou. Náležela mademoiselle Lebjadkinové, kdežto kapitán se pokaždé skácel na podlahu a spal obyčejně tak, jak byl. Všude naděláno drobtů, smetí, všude nacákáno. Uprostřed prvního pokoje na podlaze ležel velký, tlustý promáčený hadr a hned vedle se v té kalužině povalovalo rozšmaťchané staré perko. Bylo znát, že se tady nikdo o nic nestará; v kamnech se netopí, nevaří se; ani samovar neměli, jak mě podrobněji zpravil Šatov. Kapitán sem přišel se svou sestrou jako hotový žebrák a – jak vykládal Liputin – skutečně chodil první čas po domech s prosíkem. Ale když nečekaně přišel k penězům, hned se dal na pití a dočista se z alkoholu pominul, takže domácnost už ho nezajímala.

Mademoiselle Lebjadkinová, kterou jsem si tolik přál vidět, seděla skromně a tiše v druhém pokoji v koutě na lavici u prkenného kuchyňského stolu. Nezavolala na nás, když jsme otvírali, ani se nehnula z místa. Šatov mi řekl, že se u nich vůbec nezamyká, a jednou prý zůstaly dveře do předsíně dokořán přes celou noc. Při bledém světle tenoučké svíčky v železném svícnu jsem uzřel ženu asi třicetiletou, chorobně hubenou, oblečenou do tmavých prastarých kartounových šatů, s dlouhým odhaleným krkem a řiďounkými tmavými vlasy, stočenými v týle do drdůlku malého jako pěstička dvouletého dítěte. Pohlédla na nás celkem vesele. Kromě svícnu měla před sebou na stole pouťové zrcátko, staré karty, nějaký rozdrbaný zpěvník a houstičku, z které bylo už asi jednou či dvakrát ukousnuto. Neušlo mi, že mademoiselle Lebjadkinová se nápadně šminkuje a maluje si rty. Také měla načerněné obočí, beztak dlouhé, jemné a tmavé. Na úzkém vysokém čele se jí přes všechno bílé líčidlo dost ostře rýsovaly tři podélné vrásky. Věděl jsem už, že kulhá, jenže tentokrát před námi nevstala a nechodila. Kdysi v raném mládí mohla být ta vyhublá tvář docela hezká; ovšem mírné, laskavé šedé oči byly ještě i teď úchvatné; v jejich mírném, takřka radostném pohledu světélkovala jakási podivná snivost a upřímnost. Ta tichá, poklidná radost, vyzařující i z jejího úsměvu, mě překvapila po tom všem, co jsem slyšel o karabáči a řádění jejího podařeného bratříčka. Zvláštní věc, místo tíživé a skoro bázlivé ošklivosti, jakou obvykle pociťujeme v přítomnosti všech takovýchto osudem postižených tvorů, pohled na ni mě takřka těšil od první chvíle, a zmocnil se mě potom leda soucit, ale zdaleka ne ošklivost.

„Takhle tu sedí doslova celé dny sama samotinká a ani se nehne, (...)

(......)