Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Ten zítřek, totiž právě ta neděle, kdy měl být už neodvratně rozhodnut osud Štěpána Trofimoviče, patří k nejvýznamnějším dnům v mé kronice. Byl to den četných překvapení, den všemožných rozuzlení dřívějších událostí i počátků nových zápletek, den příkrých vysvětlení a ještě horšího zmatku. Dopoledne, jak už je čtenáři známo, jsem měl doprovázet svého přítele k Varvaře Petrovně, jak mi to výslovně uložila, a ve tři odpoledne jsem už měl být u Lizavety Nikolajevny. Měl jsem jí sdělit – a nevěděl jsem co. Měl jsem jí pomoci – a nevěděl jsem v čem. A zatím všecko dopadlo tak, jak by se nebyl nikdo nadál. Byl to zkrátka den podivuhodně seskupených náhod.

Začalo to tím, že Štěpán Trofimovič a já jsme se dostavili k Varvaře Petrovně přesně ve stanovenou hodinu, tedy ve dvanáct, ale nezastihli jsme ji doma. Ještě se nevrátila z kostela. Můj nebohý přítel byl tak naladěn, nebo lépe řečeno rozladěn, že ho ta okolnost rázem zdrtila. Takřka vysílený se zhroutil do křesla v saloně. Nabídl jsem mu sklenici vody. Ale přestože byl bledý a dokonce se mu třásly ruce, důstojně odmítl. Mimochodem řečeno se tentokrát jeho vzhled vyznačoval nadmíru vybranou elegancí: batistová košile s vyšíváním, málem jako do plesu, bílý nákrčník, v rukou nový klobouk, nové rukavičky slámové barvy a dokonce trošičku parfému. Sotva jsme usedli, vešel uveden komorníkem Šatov. Jasná věc, také dostal oficiální pozvání. Štěpán Trofimovič užuž vstával a chtěl mu podat ruku, ale Šatov si nás oba změřil, pak zabočil do kouta, usadil se tam, ani nám hlavou nepokynul. Štěpán Trofimovič se na mě opět ustrašeně podíval.

Takhle jsme strávili ještě hezkých pár minut v hlubokém mlčení. Pak mi Štěpán Trofimovič najednou začal něco velmi rychle šeptat, ale nerozuměl jsem mu; beztak samým rozčilením ani nedomluvil a nechal toho. Komorník zase přišel urovnat cosi na stole nebo spíš – podívat se po nás. Šatov se k němu náhle obrátil s hlasitým dotazem:

„Alexeji Jegoroviči, nevíte, Darja Pavlovna odjela s ní?“

„Varvara Petrovna ráčila jet na mši svatou sama, prosím, a Darja Pavlovna ráčila zůstat nahoře ve svém pokoji a není jí dobře,“ mentorsky a obřadně hlásil Alexej Jegoryč.

Můj nešťastný přítel se na mě znova letmo a úzkostlivě podíval, takže už jsem nakonec před ním uhýbal očima. Vtom zarachotil před vchodem kočár a jistý vzdálený ruch v domě nám zvěstoval, že paní domu se vrátila. Všichni jsme vyskočili, ale zase překvapení: bylo slyšet hluk mnoha kroků, tedy se paní domu nevracela sama, a to už skutečně bylo trošku divné, poněvadž nám přece určila tuto hodinu. Nakonec bylo slyšet, jak někdo přichází až prazvláštně rychle, jako by utíkal, ale takhle nemohla přicházet Varvara Petrovna. A vtom skoro vrazila do pokoje, celá uřícená a strašně rozčilená. Po ní, kousíček vzadu a mnohem pomaleji, vstoupila Lizaveta Nikolajevna a s ní ruku v ruce – Marie Timofejevna Lebjadkinová! Kdyby se mi to zdálo, ani pak bych neuvěřil.

Abych vysvětlil to dokonale netušené překvapení, (...)

(......)