Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Už jsem se o zevnějšku toho pána jednou zmiňoval. Ten vysoký, tělnatý, asi čtyřicetiletý kudrnatý chlap měl brunátný, poněkud naběhlý a odulý obličej, tváře škubající se při každém hnutí hlavy, krví podlitá malá, chvílemi dost chytrácká očka, knír, licousy a vystouplý tlustý ohryzek – vcelku dost nepříjemný zjev. Ale nejvíc na něm překvapovalo, že se tentokrát objevil ve fraku a v čisté košili. „Jsou lidé, pro které se čisté prádlo ani nesluší,“ jak kdysi namítl Liputin, když mu Štěpán Trofimovič vytýkal nepořádnost. Kapitán měl i černé rukavičky, z nichž pravou, dosud nenošenou, držel v ruce, zatímco levá, ztuha navlečená a nedopnutá, mu do poloviny zakrývala masitou levou pracku, v které držel zbrusu nový lesklý, nejspíš teprve prvně použitý skládací cylindr. Z toho všeho vyplývalo, že frak lásky, jak o tom včera hulákal před Šatovem, doopravdy existuje. To všechno, totiž frak i bílá košile, bylo opatřeno (jak jsem se dověděl později) na Liputinovu radu, a to za nějakými záhadnými účely. Nebylo pochyb, že teď rovněž přijel (drožkou) dozajista na cizí popud a s něčí pomocí; sám by na něco takového nemohl včas přijít, ani by se nestačil obléknout, vypravit se a rozhodnout se během nějaké té čtvrthodiny, i kdybychom předpokládali, že se o výjevu před chrámem dověděl hned. Opilý nebyl, ale byl v takovém chmurném, těžkopádném stavu omámenosti, jako když se člověk náhle probere po mnohadenním pití. Snad by docela stačilo vzít ho za rameno a párkrát jím zacloumat, a hned by měl zase opici.

Řítil se do salonu, ale vtom zakopl ve dveřích o koberec. Marie Timofejevna div neumřela smíchy. Zuřivě se na ni podíval a najednou rychle popošel k Varvaře Petrovně.

„Přicházím, milostivá…,“ houkl jako na lesy.

„Buďte tak laskav, vážený pane,“ vypjala se Varvara Petrovna, „přijměte místo tamhle, na tamté židli. Odtamtud vás uslyším taky, a odsud na vás budu líp vidět.“

Kapitán se zarazil a tupě civěl před sebe, ale přece se otočil a posadil se na vykázané místo hned u dveří. Značný nedostatek sebejistoty, ale zároveň nestydatost a jakási neustálá podrážděnost se mu zračily v obličeji. Měl notně nahnáno, to bylo vidět, ale také jeho ješitnost trpěla a dalo se snadno uhádnout, že z té podrážděné ješitnosti by se mohl přes svou zbabělost odvážit jakékoli nestydatosti, kdyby na to přišlo. Zjevně se bál každého hnutí svého neforemného těla. Známá věc, všem takovým typům, kdykoli se nějakou podivnou náhodou octnou ve společnosti, působí největší utrpení jejich vlastní ruce a to, že nikdy nevědí, kam s nimi. Kapitán tedy ztuhl na židli se svým kloboukem a rukavičkami v rukou a nespustil hloupě vypoulené oči z přísné tváře Varvary Petrovny. Možná že by se byl rád rozhlédl kolem sebe důkladněji, ale zatím si ještě netroufal. Marii Timofejevně asi přišel jeho zjev opět hrozně k smíchu a znova se zachichotala, ale Lebjadkin se ani nepohnul. Varvara Petrovna ho nemilosrdně dlouho, celou minutu držela takto v šachu a nelítostně si ho prohlížela.

(...)

(......)