Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Dovolím si malou odbočku, abych mohl alespoň několika zběžnými tahy nastínit tu nečekaně se vynořující postavu.

Byl to mladý muž zhruba sedmadvacetiletý nebo tak asi, postavy o něco vyšší než střední, měl světlé, řídké, dost dlouhé vlasy a chmýřovitý, sotva znatelný knírek a bradku. Oděv úpravný a dokonce podle módy, přitom nijak nápadný. Na první pohled vypadal nějak schouleně a neohrabaně, ale ve skutečnosti se vůbec nechoulil, ba choval se docela nenuceně. Nějaký divný pavouk, dalo by se říct, a přece pak u nás všichni pokládali jeho způsoby za velice slušné a jeho řeči vždy za vhodné a věcné.

Nikdo by nemohl tvrdit, že je ošklivý, avšak jeho obličej se nikomu nelíbí. Hlavu má protaženou k týlu a po stranách jaksi zploštělou, takže obličej se zdá zašpičatělý. Čelo vysoké a úzké, ale rysy obličeje drobné. Bystré oči, nosík malý a špičatý, rty velké a tenké. Výraz skoro chorobný, avšak to je pouhé zdání. Na tvářích a kolem lícních kostí jakési strohé vrásky, což mu dodává vzezření rekonvalescenta po těžké nemoci. A přece je dokonale zdravý, silný, ba nikdy ani nezastonal.

Chodí a pohybuje se velice chvatně, ale nikam nechvátá. Snad nic ho nemůže přivést do rozpaků. Za všech okolností a v jakékoli společnosti zůstává vždy stejný. Vyznačuje se velkou samolibostí, ale sám ji na sobě nijak nepozoruje.

Mluví rychle, překotně, ale zároveň sebevědomě, a nikdy nechodí pro slovo daleko. Jeho myšlenky jsou klidné i přes zdánlivou uchvátanost, jsou přesné a mají konečnou platnost – a to je zvlášť markantní. Má podivuhodně zřetelnou výslovnost. Slova se mu sypou jako stejnoměrně velká zrnka, vždy pečlivě vybraná a kdykoli ochotná být vám k službám. Zpočátku se vám to snad i zalíbí, ale pak už to začne být protivné, což způsobuje právě ta až příliš zřetelná výslovnost, ty perly věčně pohotových slov. Najednou vás napadne, že snad má nějak zvláštně utvářený jazyk, nějak mimořádně dlouhý a úzký, hrozně červený a s náramně ostrou, nepřetržitě a bezděčně se vrtící špičkou.

A tenhle mladý muž teď vrazil do salonu a mám namouduši dodnes dojem, že začal mluvit už ve vedlejším pokoji a vstoupil už v plném proudu řeči. V letu se octl před Varvarou Petrovnou.

„Jen si to představte, Varvaro Petrovno,“ zrovna sypal z rukávu, „přijdu k vám a myslím si, že už tady bude aspoň takové čtvrt hodiny. Přijel, je to už půldruhé hodiny. Setkali jsme se u Kirillova. Vypravil se, bude to půl hodiny, rovnou sem a mně řekl, abych sem taky přišel za čtvrt hodiny…“

„Ale kdo? Kdo vám říkal, že sem máte přijít?“ vyzvídala Varvara Petrovna.

„Přece Nikolaj Vsevolodovič! Skutečně se to dovídáte teprve teď? Ale aspoň zavazadla by už tady měl dávno mít, jak to, že vám nikdo nic neoznámil? Takže jsem první, kdo vám to sděluje. Mohlo by se mu ovšem i vzkázat, ačkoli teď asi beztak přijde, a to myslím právě ve chvíli, která přesně odpovídá jeho určitým odhadům a pokud mohu soudit, jeho určitým záměrům.“ Nyní přelétl zrakem pokoj a zvlášť pozorně jím spočinul na (...)

(......)