Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Vlastně ani tolik nemluvili, jako spíš vyráželi různé výkřiky. Teď už jsem trošku pozapomněl, jak to všechno tenkrát šlo přesně za sebou, protože nastal hotový blázinec. Štěpán Trofimovič cosi zvolal francouzsky, avšak Varvara Petrovna teď na něj neměla kdy. Dokonce Mavrikij Nikolajevič nesouvisle a rychle něco zamručel. Ale nejvíc se rozčiloval Petr Štěpánovič. Vášnivě o něčem přesvědčoval Varvaru Petrovnu a provázel svá slova rozmáchlými gesty, ale já se v tom dlouho nemohl vyznat. Obracel se také k Praskovje Ivanovně i k Lizavetě Nikolajevně, dokonce jak byl v ráži, zavolal něco letmo i na otce – zkrátka ho bylo všude plno. Var-vara Petrovna, celá rudá, vyskočila z křesla a křikla na Praskovju Ivanovnu: „Slyšela jsi, slyšela jsi, co jí teď tady povídal?“ Jenže Praskovja Ivanovna už se ani nezmohla na odpověď, jenom se ohnala rukou a něco zablekotala. Měla chudák dost vlastních starostí, ustavičně se otáčela po Líze a dívala se na ni v bezděčném strachu, ale vstát a jít pryč, na to se neopovážila ani pomyslet, dokud se nezvedne dcera. Mezitím kapitán se chtěl nejspíš vytratit, jak jsem si všiml. Byl bezpochyby celý vyděšený už od chvíle, kdy se objevil Nikolaj Vsevolodovič. Ale Petr Štěpánovič ho popadl za ruku a nenechal ho odejít.

„To je nezbytně nutné, je to nezbytně nutné,“ vytřepával jako z rukávu před Varvarou Petrovnou v neutuchající snaze o něčem ji přesvědčit. Stál před ní, kdežto ona už opět seděla v křesle, a jak si vzpomínám, dychtivě mu naslouchala. Přece jen se mu nakonec podařilo probudit její zájem.

„Je to nezbytně nutné. Sama vidíte, Varvaro Petrovno, že tady došlo k nedorozumění a napohled je na tom mnoho divného, ale přitom je celá věc nad slunce jasnější a zcela prostinká. Jsem si velice dobře vědom, že mě nikdo nezmocnil, abych o tom něco vykládal, a vypadám asi směšně, když se sám vnucuju. Ale především Nikolaj Vsevolodovič sám nepřikládá té záležitosti nejmenší význam, a konečně, existují přece případy, kdy se člověk stěží odhodlává k osobnímu vyjádření a je nezbytně nutné, aby se toho podjala osoba třetí, která snadněji vysloví některé choulostivé věci. Věřte, Varvaro Petrovno, že Nikolaj Vsevolodovič se nedopustil žádné špatnosti, když vám před chvílí neodpověděl na vaši otázku ihned, radikálním jednoznačným zdůvodněním, třebas jde o úplnou legraci. Vím o tom ještě z Petrohradu. A navíc slouží celá ta historka Nikolajovi Vsevolodoviči jen ke cti, máme-li už nezbytně použít to neurčité slovo čest…“

„Chcete říct, že jste byl svědkem nějakého případu, z kterého vzešla… ta záhada?“ otázala se Varvara Petrovna.

„Svědkem a účastníkem,“ pohotově přisvědčil Petr Štěpánovič.

„Jestli mi slíbíte, že se to nijak nedotkne Nikolaje Vsevolodoviče v jeho dobře mi známém jemnocitu vůči mně, před kterou nikdy nic nezatajuje… a jestli jste krom toho tak přesvědčen, že mu tím dokonce uděláte radost…“

„To bezesporu, poněvadž i mně je to mimořádným potěšením. Jsem ubezpečen, že by mě k tomu sám vybídl.“

(...)

(......)