Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Byl veselý a klidný. Snad ho zrovna před chvílí potkalo něco moc hezkého, o čem jsme ještě nevěděli. Ale navíc měl podle všeho z něčeho výjimečnou radost.

„Odpustíš mi, Nicolasi?“ neodolala Varvara Petrovna a honem vstala, aby ho přivítala.

Avšak Nicolas se srdečně rozesmál.

„Už je to tady!“ zvolal dobromyslně a čtverácky. „Vidím, že už všecko víte. A já, když jsem odtud odešel, celou cestu v kočáře uvažoval, že jsem měl aspoň vypravovat tu historku, protože takhle odejít asi vypadalo dost divně. Ale pak jsem si vzpomněl, že tady zůstal Petr Štěpánovič, a hned jsem měl po starosti.“

Za řeči se těkavě rozhlížel kolem sebe.

„Petr Štěpánovič nám vyprávěl jednu dávnou petrohradskou historku ze života jednoho blázínka,“ horlivě dosvědčovala Varvara Petrovna, „jednoho vrtošivého a potrhlého člověka, přitom ale vždy vznešeného ve svých citech, vždy rytířsky šlechetného…“

„Rytířsky? To jste vážně zašli až tak daleko?“ smál se Nicolas. „Ale tentokrát jsem Petrovi Štěpánoviči velice vděčný, že si přispíšil (oba muži se v té chvíli na sebe bleskurychle podívali). Abyste rozuměla, mamá, Petr Štěpánovič je totiž generální smiřovatel. Je to jeho poslání, choroba, koníček, a po téhle stránce vám ho zvlášť vřele doporučuji. Tuším, co asi vám tu vysypal z rukávu. On totiž všecko zrovna sype z rukávu, když vykládá. Má v hlavě dokonalou kancelář. Upozorňuji, že jakožto realista nemůže zalhat a že pravda je mu nad každý úspěch… ovšem s výjimkou oněch mimořádných případů, kdy je úspěch nad pravdu. (Při řeči se pořád rozhlížel kolem sebe.) Takže, mamá, jasně vidíte, že zrovna vy mě nemáte co prosit za odpuštění, a jestli je tady někdo pomatený, pak se to týká samozřejmě především mne, takže jsem nakonec přece jen blázen – ale je třeba, abych si udržel svou zdejší pověst…“

A něžně matku objal.

„V každém případě, teď je ta věc uzavřena a prohovořena, takže už bychom toho snad mohli nechat,“ dodal, a v jeho hlase zazněl podivně strohý, drsný tón. Varvaře Petrovně to neušlo. Avšak její exaltace nepomíjela, naopak.

„Rozhodně jsem tě nečekala dřív jak za měsíc, Nicolasi!“

„Jistěže vám všecko vysvětlím, mamá, ale teď…“

A zamířil k Praskovje Ivanovně.

Ale ta k němu sotva otočila hlavu, ačkoli ještě před půlhodinou byla omráčena, když se objevil poprvé. Měla teď jiné starosti. Hned od toho okamžiku, co kapitán odešel a srazil se ve dveřích s Nikolajem Vsevolodovičem, začala se Líza zničehonic smát – nejdřív se smála potichu, potlačovaně, ale její smích stále sílil, byl čím dál hlasitější a nápadnější. Celá zčervenala. Kontrast s jejím nedávným zasmušilým vzezřením byl nesmírný. Zatímco Nikolaj Vsevolodovič rozprávěl s Varvarou Petrovnou, kývla Líza asi dvakrát na Mavrikije Nikolajeviče, jako by mu chtěla něco pošeptat. Ale sotva se k ní naklonil, už se prohýbala smíchem. Mohlo se z toho usuzovat, že se vlastně posmívá tomu chuděrovi. Ale přitom se zjevně snažila smích potlačit a tiskla si šátek na ústa. Nikolaj Vsevolodovič ji s tou (...)

(......)