Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Především se musím zmínit, že v posledních dvou třech minutách se Lizavety Nikolajevny opět zmocnil podivný nepokoj; něco si horlivě šeptala s mamá a s Mavrikijem Nikolajevičem, který se k ní sklonil. Ve tváři měla úzkost, ale zároveň odhodlání. Nakonec vstala, patrně spěchala s odjezdem a pobízela ke spěchu mamá, jíž Mavrikij Nikolajevič pomáhal z křesla. Ale osud tomu zřejmě chtěl, aby jen tak neodjeli, dokud nezhlédli všechno až do konce.

Šatov, který seděl všemi nadobro zapomenutý ve svém koutě (poblíž Lizavety Nikolajevny) a snad ani sám dost dobře nevěděl, proč tam sedí a nejde pryč, se teď zčistajasna zvedl a přes celý pokoj zamířil pomalým, avšak pevným krokem k Nikolajovi Vsevolodoviči, dívaje se mu zpříma do očí. Stavrogin si už zdálky všiml, jak se blíží, a nepatrně se pousmál. Ale když Šatov došel až k němu, přestal se usmívat.

Toho, že Šatov před ním zůstal mlčky stát a upřeně se na něj díval, si všichni pojednou všimli a ztichli, nejpozději Petr Štěpánovič. Líza a mamá stanuly uprostřed pokoje. Tak uběhlo asi pět vteřin. Vyzývavý údiv v obličeji Nikolaje Vsevolodoviče vystřídala zlost. Svraštil obočí, a vtom…

A vtom se Šatov rozpřáhl dlouhou těžkou rukou a vší silou ho udeřil do tváře. Nikolaj Vsevolodovič prudce zavrávoral.

Však také Šatov udeřil nějakým zvláštním způsobem, vůbec ne tak, jak se tradičně uštědřují políčky (lze-li se takto vyjádřit), nikoli dlaní, nýbrž zaťatou pěstí, a měl pěst mohutnou, těžkou a kostnatou, porostlou ryšavými chloupky a pihovatou. Kdyby byla rána dopadla na nos, byla by mu ho rozdrtila. Ale dopadla na tvář, zasáhla zleva ret a horní zuby, a z těch rázem vytryskla krev.

Nemýlím-li se, v tom okamžení zazněl výkřik, snad vykřikla Varvara Petrovna – na to už si nevzpomínám, poněvadž vzápětí všecko zase doslova strnulo. Celý výstup ostatně trval nejvýš nějakých deset vteřin.

Nicméně se v těch deseti vteřinách stalo strašně mnoho.

Opět čtenáři připomenu, že Nikolaj Vsevolodovič náležel k povahám, které nevědí, co je strach. Při souboji dokázal chladnokrevně očekávat soupeřův výstřel, a také mířit a zabíjet až bestiálně klidně. Kdyby ho někdo udeřil do tváře, myslím, že by nactiutrhače ani nevyzval na souboj, ale na místě by ho zabil; patřil právě k takovému typu a zabil by docela vědomě, a vůbec ne v nepříčetnosti. Skoro si myslím, že nikdy ani nepoznal ty zaslepující návaly hněvu, při kterých se nedá soudně uvažovat. Třebaže se ho časem zmocňovala bezmezná zloba, uměl se vždycky dokonale ovládat, mohl tedy stejně dobře chápat, že pro vraždu spáchanou nikoli v souboji ho dozajista pošlou na nucené práce; ale přesto by nactiutrhače zabil, a to bez nejmenšího zaváhání.

Nikolaje Vsevolodoviče jsem zkoumal a pozoroval celou poslední dobu a z jednotlivých okolností znám nyní, kdy tohle píšu, řadu fakt, která se ho týkají. Přirovnal bych ho nejspíš k některým pánům z dávné minulosti, na něž se v naší společnosti dodnes dochovaly jisté legendární vzpomínky. O děkabristovi (...)

(......)