Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÍL DRUHÝ

Kapitola I.
Noc

1

Uběhlo osm dní. Nyní, když už je po všem a já píšu kroniku, víme už, oč běželo. Ale tenkrát jsme ještě nevěděli nic a samosebou nám leccos připadalo divné. Aspoň my dva, totiž Štěpán Trofimovič a já, jsme první dobu zalezli a vystrašeně jsme všecko pozorovali zpovzdálí. Já jsem se přece šel tu a tam někam podívat a jako dřív jsem mu přinášel různé zprávičky, protože by to bez nich nevydržel.

Nemusím snad zdůrazňovat, že po městě už kolovaly nejrozmanitější pověsti, totiž o tom vyťatém políčku, o mdlobách Lizavety Nikolajevny a všem ostatním, co se tenkrát v neděli přihodilo. Ale jedné věci jsme se divili. Kdo to mohl všechno tak rychle a dopodrobna roznést? Z přítomných snad nikdo na tom nemohl mít ani zájem, ani by nic nezískal, kdyby porušil tajemství tehdejších událostí. Služebnictvo u toho nebylo. Jedině Lebjadkin by mohl něco vyžvanit, ani ne tak ze zášti, tenkrát přece odešel celý vyděšený (a strach z nepřítele přemůže i zášť), ale spíš že se neuměl krotit. Jenže Lebjadkin hned druhý den zmizel i se svou sestrou beze stopy. V domě u Filippovů už nebyl, přestěhoval se neznámo kam a jako kdyby se pod ním zem slehla. Chtěl jsem se pozeptat Šatova na Marii Timofejevnu, ale Šatov zalezl a nejspíš celých těch osm dní prodřepěl ve svém bytě, dokonce nechal zaměstnání ve městě. Mě nepřijal. Stavil jsem se u něho v úterý. Zaklepal jsem a nikdo se neozval, já byl ale podle neklamných známek přesvědčen, že je doma, a tak jsem zaklepal ještě jednou. Šatov pak zřejmě vyskočil z postele, došel rázným krokem ke dveřím a hlasitě zavolal: „Šatov není doma.“ S takovou jsem tedy odešel.

Se Štěpánem Trofimovičem, ačkoli jsme se trochu báli odvážných domněnek a museli se navzájem povzbuzovat, jsme se nakonec přece shodli v určitém názoru: usoudili jsme, že roztrousit všechny ty pověsti mohl jenom Petr Štěpánovič, ačkoli o něco později otci tvrdil, že tu ostudnou historii slyšel vyprávět hned zatepla, především v klubu, a že už ji dokonale znala do nejmenších podrobností paní gubernátorová i její manžel. A ještě jedna pozoruhodná věc: hned druhý den, v pondělí navečer, jsem potkal Liputina, a ten už všechno věděl slovo od slova, takže to bezpochyby měl z první ruky.

Mnohé dámy (a to z té nejvybranější společnosti) byly zvědavé i na záhadnou pajdalku, jak pokřtily Marii Timofejevnu. Některé se s ní dokonce chtěly mermomocí setkat osobně a seznámit se s ní, takže ti, co Lebjadkinovy pohotově schovali, zřejmě zasáhli právě včas. Ale v popředí zájmu přece jen byly mdloby Lizavety Nikolajevny a zajímala se o to „veškerá lepší společnost“, už proto, že věc se přímo týkala Julie Michajlovny jakožto příbuzné Lizavety Nikolajevny a její příznivkyně. Těch klepů! Přispívala k nim i tajemnost situace: oba domy na zámek; povídalo se, že Lizaveta Nikolajevna leží v horečce a blouzní; totéž se tvrdilo o Nikolajovi Vsevolodoviči, navíc s nechutnými podrobnostmi o údajně vyraženém zubu a oteklé tváři. Pokoutně se (...)

(......)