Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Existuje takový podivný typ přátelství. Oba přátelé jsou na sebe jako pes a kočka, žijí tak celý život, ale přitom se nedokážou rozejít. A vlastně nemůže být na rozchod ani pomyšlení. Vždyť ten, kdo by snad z vrtochu přerušil styky, ten by se první roznemohl a nejspíš by umřel, kdyby k roztržce došlo. Vím bezpečně, že Štěpán Trofimovič několikrát, mnohdy po těch nejdůvěrnějších výlevech, kdy hovořil s Varvarou Petrovnou mezi čtyřma očima, po jejím odchodu prudce vyskakoval z pohovky a začínal bušit pěstmi do zdi.

Dělo se to v docela nepřeneseném smyslu, ba dokonce tak, že jednou otloukl omítku. Možná se někdo zeptá, kde jsem přišel k tak pikantní podrobnosti. A co když jsem býval očitým svědkem? Co když Štěpán Trofimovič mi nejednou štkal na rameni a přitom mi barvitě líčil všechny své intimity? (Co všecko přitom nenapovídal!) Ale jedna věc se děla po tom srdceryvném lkání vždy, a to: nazítří už by se sám přibil na kříž za nevděk. Rychle vzkazoval pro mne anebo se ke mně sám rozběhl jen a jen proto, aby mi slavnostně oznámil, že „Varvara Petrovna je anděl cti a jemnocitu, kdežto on je pravý opak“. Neuchyloval se jen ke mně, častokrát to vše vyléval přímo jí v úchvatně výmluvných dopisech a přiznával se jí a stvrzoval svým podpisem, že dejme tomu zrovna včera o ní vykládal cizímu člověku, že si ho pěstuje z marnivosti a závidí mu jeho vzdělanost i schopnosti; že ho nenávidí a jenom se bojí dát svou nenávist najevo, to všechno ze strachu, aby od ní neodešel a neuškodil tím její literární pověsti; proto sebou opovrhuje a rozhodl se zemřít dobrovolnou smrtí, od ní pak očekává poslední slovo, jež všechno vyřeší, atd. atd., všechno v tomhle stylu. Snadno si z toho vyvodíme, s jakou hysterií leckdy hraničily nervové výbuchy tohoto nejnevinnějšího ze všech padesátiletých dítek. Sám jsem jednou četl jeden takový dopis po jakési hádce, která mezi nimi vypukla z malicherné příčiny, ale vyzněla jedovatě. Zhrozil jsem se a zapřísahal ho, aby to psaní neodesílal.

„Musím… nejčestnější… povinnost… zemřu, jestli se jí nevyznám ze všeho, ze všeho!“ blábolil málem v horečce a dopis přece odeslal.

Právě v tom se lišili, protože Varvara Petrovna by takový dopis nebyla nikdy poslala. Psal ovšem úžasně rád, psával jí dokonce i tehdy, když s ní bydlel pod jednou střechou, a v návalech hysterie i dvakrát denně. Vím určitě, že vždy co nejpozorněji ty dopisy četla, i když dostala třeba dva (...)

(......)