Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Jedenkrát, když se teprve začínaly trousit pověsti o osvobození rolníků, když celé Rusko zajásalo a spělo k obrodě, příležitostně navštívil Varvaru Petrovnu jistý petrohradský baron, muž, který se honosil nejvlivnějšími známostmi a měl velice blízko k věcem veřejným. Varvara Petrovna si takových návštěv nadmíru vážila, poněvadž její styky ve vyšších kruzích po manželově smrti čím dál víc ochabovaly a nakonec ustaly nadobro. Baron u ní strávil celou hodinu a popíjel čaj. Nikdo jiný tu nebyl, ale Štěpána Trofimoviče paní domu přizvala a předvedla ho. Baron o něm dokonce něco slyšel už dříve, nebo aspoň předstíral, že slyšel, ale teď u stolu s ním téměř nepromluvil. Rozumí se, že Štěpán Trofimovič si nemohl utržit žádnou ostudu a že měl dokonale uhlazené způsoby. Ačkoli byl, nemýlím-li se, nepříliš vznešeného původu, byl nicméně od útlého dětství vychováván v jedné urozené rodině v Moskvě, a tedy co nejlépe; francouzsky mluvil jako rodilý Pařížan. Baron měl tedy už na první pohled poznat, jakými lidmi se Varvara Petrovna obklopuje, byť v provinčním ústraní. Ale dopadlo to jinak. Když baron potvrdil absolutní věrohodnost tenkrát zrovna kolujících prvních zvěstí o veliké reformě, Štěpán Trofimovič se najednou neudržel a zvolal sláva!, dokonce udělal jakési gesto, jež mělo vyjadřovat nadšení. Zvolal to nepříliš hlasitě, ba decentně. Možná že nadšení bylo i záměrné a gesto nacvičené před zrcadlem půl hodiny předtím. Ale zřejmě udělal nějaké faux pas, protože baron si dovolil nenápadný úsměv, ačkoli vzápětí neobyčejně zdvořile připodotkl, jaké všeobecné patřičné dojetí vzbudila ta slavná událost ve všech ruských srdcích. Brzo nato odjel, a při loučení neopomněl podat i Štěpánovi Trofimoviči dva prsty. Když se Varvara Petrovna vrátila do salonu, nejdřív zhruba tři minuty mlčela a dělala, že něco hledá na stole. Ale najednou se otočila k Štěpánovi Trofimoviči, v očích se jí zablýsklo a celá bledá šeptem sykla:

„To vám do smrti neodpustím!“

Nazítří se s přítelem setkala jakoby nic; co se jednou stalo, to mu nikdy nepředhazovala. Ale o třináct let později mu v jedné osudové chvíli všechno připomněla a vyčetla, a zbledla docela stejně, jako tenkrát před třinácti lety, když mu činila výčitky poprvé. Pouze dvakrát za celý svůj život mu řekla: „To vám do smrti neodpustím!“ Případ s baronem byl už druhý případ. Ale co se týče toho prvního, je zas tak typický a tolik myslím znamenal v osudech Štěpána Trofimoviče, že si dovolím uvést jej taky.

Bylo to v pětapadesátém roce na jaře, v květnu, právě po tom, co do Skvorešniků došla zpráva o úmrtí generálporučíka Stavrogina, lehkovážného starého pána, který zemřel na žaludeční chorobu cestou na Krym, kam podle rozkazu spěchal k bojující armádě. Varvara Petrovna ovdověla a zahalila se do hlubokého smutku. Nemohla ovšem truchlit příliš, manželé se totiž už před čtyřmi roky pro různost povah nadobro rozešli a Varvara Petrovna vyplácela muži rentu. (Generálporučík měl všehovšudy sto padesát (...)

(......)