Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Sama mu vymyslela i oblek, a takto ustrojený chodil pak celý život. Byl to elegantní a svérázný úbor: černý šosatý kabát zapnutý skoro ke krku, a přitom mu bezvadně padl; měkký širák (v létě slaměný); nákrčník z bílého batistu, s velkým uzlem a volně vlajícími cípy; hůlka se stříbrným knoflíkem, k tomu vlasy splývající na ramena. Štěpán Trofimovič byl tmavorusý a vlasy mu teprve poslední dobu začaly trošku prokvétat. Obličej měl hladce oholený. Zamlada prý býval moc hezký. Ale podle mého názoru i ve stáří působil impozantním dojmem. A jaképak konečně stáří ve třiapadesáti letech? Jenže z určité občansky uvědomělé koketérie se nedělal mladší, ba co víc, snad si přímo zakládal na tom, že je v letech, a ve svém oděvu, při své vysoké postavě a hubenosti, s vlasy na ramena vypadal jako nějaký patriarcha, anebo spíš jako litografovaný portrét básníka Kukolnika v kterési edici z třicátých let, a to zejména když seděl v létě v parku na lavičce pod rozkvetlým bezem, oběma rukama opřen o hůlku, rozevřenou knihu vedle sebe a hluboce zasněn nad západem slunce. Co se týče knih, musím poznamenat, že ke konci se četbě dost vyhýbal. To ovšem až úplně ke konci. Noviny i časopisy, které Varvara Petrovna v hojném množství odebírala, četl pořád. O pokroky v ruské literatuře se taktéž stále zajímal, i když přitom nijak nezadal své důstojnosti. Jednu dobu horlivě sledoval naši současnou vysokou politiku vnitřní i zahraniční, ale ta záliba ho brzo přešla. Stávaly se i takovéhle věci: vezme si s sebou do parku Tocquevilla, a v kapsáři si nese schovaného Paula de Kocka. Ale to už jsou malichernosti.

Zmíním se na okraj také o Kukolnikově podobizně. Obrázek se dostal Varvaře Petrovně poprvé do ruky, když byla ještě jako děvčátko v šlechtickém penzionátě v Moskvě. Rázem se do portrétu zamilovala, jak už je to v penzionátech obyčejem všech dívenek, neboť bývají zamilovány do všeho, co se jim natrefí, přitom i do svých profesorů, jmenovitě do profesorů krasopisu a kreslení. Zajímavý však na tom není ten dívčí rys, nýbrž to, že Varvara Petrovna ještě v padesáti letech chovala ten obrázek mezi svými nejtajnějšími poklady, takže i Štěpánovi Trofimoviči možná jen proto navrhla oblek částečně podobný tomu na obrázku. Ale to je samozřejmě také vedlejší.

V prvních letech, nebo přesněji řečeno v počátečním období pobytu u Varvary Petrovny, Štěpán Trofimovič stále ještě pomýšlel na jakési dílo a každý den se vážně chystal, že se pustí do psaní. Ale v pozdější době zřejmě na všechna dávná předsevzetí zapomněl. Stále a stále častěji nám říkával: „Zdálo by se, že jsem k práci připraven, materiál mám shromážděný, a prosím – ne a nechce mi to jít! Vůbec mi to nejde!“ A trudnomyslně věšel hlavu. Právě tohle ho bezpochyby mělo v našich očích ještě víc povznést jakožto mučedníka vědy; jemu ale šlo o něco jiného. „Nikdo už o mně neví, nikdo mě nepotřebuje!“ uklouzlo mu vícekrát. Té hluboké sklíčenosti obzvlášť propadl na sklonku padesátých let. Varvara Petrovna konečně (...)

(......)