Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Odcestovali do Petrohradu a strávili tam skoro celou zimní sezonu. Ale všecko ještě před velkým postem splasklo jako duhová mýdlová bublina. Sny se zhatily, myšlenkový chaos se však neujasnil, naopak byl ještě nepříjemnější. Především, navázat vznešené známosti se tak docela nepodařilo, leda v pranepatrném měřítku a s pokořujícím ponižováním. Uražená Varvara Petrovna se tedy dala na nové ideje a jala se pořádat večerní dýchánky. Sháněla literáty, a ti jí byli přivedeni v hojném počtu. Potom už přicházeli i bez pozvání; uváděli se navzájem. Takové literáty ještě nikdy neviděla. Byli ješitní až běda, přitom docela nepokrytě, jako by tím konali nějakou povinnost. Někteří (i když zdaleka ne všichni) dokonce přicházeli opilí, ale patrně v tom nacházeli nějaké osobité, teprve včera objevené krásno. Všichni si na něčem velice zakládali, až to pomalu hraničilo s podivínstvím. Všichni měli vepsáno ve tváři, že jaksi právě před chvilkou odhalili nějaké mimořádně důležité tajemství. Hádali se a pokládali si to za čest. Dost obtížně se dalo zjistit, co vlastně napsali. Ale byli zde kritici, romanopisci, dramatici, satirici, usvědčovatelé. Štěpán Trofimovič pronikl dokonce až do jejich nejvyšší sféry, odkud bylo hnutí řízeno. K řídícím činitelům to bylo závratně vysoko, avšak jeho přijali vlídně, ačkoli nikdo z nich o něm samozřejmě nevěděl a neslyšel nic než to, že ztělesňuje ideu. Manévroval kolem nich tak dovedně, že je dokonce také párkrát vylákal do salonu Varvary Petrovny, přes všechnu jejich bohorovnost. Ti lidé byli velice vážní a velice zdvořilí; měli pěkné chování; ostatní se jich patrně báli; bylo však zjevné, že nemají času nazbyt. Vyskytovaly se tu i dvě tři někdejší literární veličiny, jež tehdy náhodou meškaly v Petrohradě a s nimiž Varvara Petrovna už dávno udržovala ty nejvybranější styky. Avšak k jejímu údivu byly ty skutečné a jistě nesporné veličiny hotové putičky a některé z nich se přímo lísaly k celé té nové chamradi a nestydatě jí pochlebovaly. Zpočátku se na Štěpána Trofimoviče usmívalo štěstí. Vzbudil nadšení a byl předváděn na veřejných literárních shromážděních. Když vystoupil poprvé na pódium na jednom literárním večeru jakožto jeden z přednášejících, zaburácel bouřlivý potlesk a trval dobrých pět minut. O devět let později na to vzpomínal se slzami v očích – spíš ovšem veden svým uměleckým založením než pocitem vděčnosti. „Ale přisámbůh, vsadil bych se,“ říkal mi (ale to jenom mně a přísně důvěrně), „že vůbec nikdo z toho obecenstva o mně zhola nic nevěděl!“ Přiznání vskutku pozoruhodné. Vynikal tedy dostatečným bystrozrakem, jestliže si už tenkrát na pódiu dokázal tak jasně uvědomit svou situaci, přes všecko své opojení. A přece se mu nedostávalo bystrozraku, jestliže se při té vzpomínce ani po devíti letech neubránil pocitu křivdy. Dali mu podepsat dva či tři kolektivní protesty (proti čemu – sám nevěděl). Podepsal. Také Varvara Petrovna musela podepsat něco, co se týkalo jakéhosi ohavného činu, a podepsala. (...)

(......)