Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Hned po návratu z Petrohradu vypravila Varvara Petrovna svého přítele do ciziny „na zotavenou“. Však se potřebovali na čas rozloučit, to cítila. Štěpán Trofimovič odjížděl pln nadšení. „Tam se znovuzrodím!“ provolával. „Tam se konečně budu moci věnovat vědě!“ Ale už v prvních dopisech to byla zase ta stará, obehraná písnička. „Mé srdce je zlomeno,“ psal Varvaře Petrovně, „nemohu zapomenout! Zde v Berlíně mi vše připomnělo mou dávnou minulost, má první horování i první strázně. Kde je ona? Kde jsou nyní obě? Kde jste, dva andělé, jichž jsem nikdy nebyl hoden? Kde je můj syn, můj milovaný syn? Kde jsem konečně já, já sám, ten dřívější, ocelově silný a jak žula neoblomný, když dnes takový ledajaký Andrejeff, un vousatý pravoslavný tatrman, peut briser mon existence en deux^[3],“ atd. atd. Pokud jde o syna, viděl ho Štěpán Trofimovič všehovšudy dvakrát v životě, poprvé když se hoch narodil, a podruhé – přednedávnem v Petrohradě, kde se mladý muž chystal dát zapsat na univerzitu. Jinak byl chlapec odmalička vychováván u tetiček v O-é gubernii (na útraty Varvary Petrovny), nějakých sedm set verst od Skvorešniků. A co se týče Andrejeffa, totiž Andrejeva, to byl prostě náš zdejší obchodník, náramný podivín, archeolog samouk, vášnivý sběratel ruských starožitností, a se Štěpánem Trofimovičem se občas vzájemně trumfovali vědomostmi a hlavně se špičkovali, když šlo o názorové zaměření. Ten ctihodný obchodník s šedivým plnovousem a s velkými stříbrnými brejlemi nedoplatil Štěpánovi Trofimoviči čtyři sta rublů za pár děsjatin lesa na kácení, které odkoupil na jeho pozemečku (u Skvorešniků). Ačkoli Varvara Petrovna svého přítele bohatě opatřila, když ho vypravovala do Berlína, přece jen s těmi čtyřmi stovkami před cestou zvlášť počítal, patrně na nějaké tajné výdaje, a divže se nedal do pláče, když ho Andrejeff požádal o jednoměsíční poshovění, přičemž měl na takový odklad venkoncem plný nárok, neboť první splátky uhradil všecky předem, málem o půl roku dřív, protože Štěpán Trofimovič tehdy peníze naléhavě potřeboval. Varvara Petrovna dychtivě přečetla ten první dopis, podtrhla tužkou zvolání „Kde jste obě?“, připojila datum a uzamkla psaní do skříňky. Vzpomínal, toť se ví, na obě nebožky manželky. V druhém dopise z Berlína měla písnička pozměněné znění: „Pracuji až dvanáct hodin denně (kdyby aspoň jedenáct, bručela si pod nos Varvara Petrovna), hrabu se v knihovnách, ověřuji si jednotlivá fakta, pořizuji výpisky, sháním; byl jsem za profesory. Obnovil jsem styky s výtečnou rodinou Dundasovovou. Jak půvabná je Naděžda Nikolajevna ještě dnes! Dává Vás pozdravovat. Její mladý manžel a všichni tři synovci jsou v Berlíně. Po večerech s mládeží debatujeme až do (...)

(......)