Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Bylo sedm hodin večer, Nikolaj Vsevolodovič seděl sám ve své pracovně – v pokoji, který měl odedávna v oblibě. Ten pokoj s vysokým stropem byl celý vystlaný koberci a přeplněný poněkud těžkopádným staromódním nábytkem. Nikolaj Vsevolodovič seděl v rohu na pohovce, oblečený jako na vycházku, ale patrně se nikam nechystal. Na stole před ním stála lampa se stínidlem. Zdi a kouty velké místnosti zůstávaly ve stínu. Nikolaj Vsevolodovič vyhlížel zamyšleně a soustředěně, ne úplně klidně; obličej měl unavený a trochu přepadlý. Skutečně se mu podebrala dáseň, ale pověsti o vyraženém zubu přeháněly. Zub se mu jenom rozviklal, ale teď už byl zase v pořádku. Také měl zespod rozseknutý horní ret, ale i to už se mu zahojilo. Zánět nemizel celý týden jen proto, že pacient odmítal přijmout lékaře a dát si otok včas rozříznout a čekal, až se hnis provalí sám. Nešlo jen o doktora, ani matku k sobě skoro nepustil, a když, pak jenom na chviličku, jedinkrát za den a výhradně za soumraku, když už se stmívalo, ale ještě nerozsvěceli. Nechtěl vidět ani Petra Štěpánoviče, ačkoli ten se dvakrát až třikrát denně stavoval u Varvary Petrovny, dokud dlel v městě. A pak se konečně v pondělí zrána po třídenní nepřítomnosti zase vrátil, zbrousil celé město, poobědval u paní gubernátorové, a nakonec se navečer dostavil k Varvaře Petrovně. Už se ho nemohla dočkat. Zákaz byl odvolán, Nikolaj Vsevolodovič přijímal návštěvy. Varvara Petrovna hosta osobně zavedla ke dveřím pánského pokoje. Dávno si přála, aby se ti dva sešli, a Petr Štěpánovič jí slíbil, že se u ní, až skončí u Nicolase, zastaví a všecko jí vypoví. Nesměle zaklepala, a když se nic neozývalo, odvážila se dveře kousíček pootevřít.

„Nicolasi, vedu ti Petra Štěpánoviče, smí dál?“ zeptala se tiše a korektně, snažíc se přitom zahlédnout syna ukrytého za lampou.

„Smí, smí, to se ví, že smí!“ vesele zahlaholil Petr Štěpánovič, sám si otevřel a vstoupil.

Nikolaj Vsevolodovič neslyšel klepání na dveře, zaslechl jen matčinu nesmělou otázku, ale už se nedostal k odpovědi. V té chvíli před ním ležel právě přečtený dopis, nad kterým se hluboce zamyslel. Trhl sebou, když uslyšel náhlé zahalasení Petra Štěpánoviče, a honem dopis přikryl těžítkem, které mu zrovna přišlo do ruky, ale docela se mu to nepovedlo a růžek dopisu a skoro celá obálka stejně vykukovaly.

„Schválně jsem zavolal hodně nahlas, abyste se mohl včas připravit,“ překotně a s úžasnou naivitou zašeptal Petr Štěpánovič, a už byl u stolu a civěl na těžítko a na cípek dopisu.

„A samozřejmě jste pohotově vyčíhl, jak před vámi schovávám pod těžítko dopis, který jsem zrovna dostal,“ klidně pravil Nikolaj Vsevolodovič, ale nehnul se z místa.

„Dopis? Ale co vás nemá, po vašem dopise mi nic není!“ zvolal host. „Jenže… hlavně, aby…,“ začal znova šeptat a pokývl hlavou ke dveřím, už zamčeným.

„Ona nikdy neposlouchá za dveřmi,“ poznamenal Nikolaj Vsevolodovič ledově.

„Totiž, i kdyby nakrásně poslouchala!“ hbitě připojil Petr Štěpánovič, teď už (...)

(......)