Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Možná se v té chvíli domníval, že Nikolaj Vsevolodovič, jakmile osamí, začne bušit pěstmi do zdi, a to se ví, rád by se na to úkradkem podíval, kdyby to šlo. Ale byl by převelice zklamán, protože Nikolaj Vsevolodovič zůstal úplně klidný. Krátkou chvíli postál v nezměněné póze u stolu, zřejmě v hlubokém zamyšlení. Ale hned zas zkřivil rty do mdlého chladného úsměvu. Zvolna usedl na pohovku, na dřívější místo v rohu, a zavřel oči jakoby únavou. Cípek dopisu pořád vykukoval pod těžítkem, ale Nikolaj Vsevolodovič se ani nepohnul, aby ho zastrčil.

Zakrátko upadl do hlubokého spánku. Varvaře Petrovně, za ty dny umořené samými starostmi, už to nedalo, a když se Petr Štěpánovič u ní nestavil, jak slíbil, odvážila se navštívit Nicolase sama, i přes nevhodnost chvíle. Pořád jí táhlo hlavou, jestli jí konečně neřekne něco definitivního. Stejně tiše jako prve zaklepala, a protože se ani tentokrát nedočkala odpovědi, otevřela si sama. Když spatřila, že Nicolas sedí nějak až příliš nehybně, s bušícím srdcem se opatrně přiblížila k pohovce. Ohromilo ji, že tak rychle usnul a že může takhle spát, vsedě a tak vzpřímený a tak nehybný; ani dech nebylo skoro slyšet. Obličej měl bledý a přísný, ale nějak docela ztuhlý, strnulý; obočí trochu svraštěné a nasupené; vypadal jako bezduchá vosková figurína. Chvilku nad ním stála se zatajeným dechem, ale pak ji zachvátil strach. Po špičkách odcházela z pokoje, ve dveřích se na okamžik zastavila, narychlo syna přežehnala a vzdálila se nezpozorovaná, sklíčená novým tíživým pocitem a novou úzkostí.

Nikolaj Vsevolodovič spal dlouho, dobře přes hodinu, stále v stejné strnulosti. Ve tváři se mu nepohnul ani sval, tělo nejevilo nejmenší známky pohybu, obočí měl pořád tak přísně stažené. Kdyby byla Varvara Petrovna zůstala ještě o chvilku déle, asi by už nebyla snesla drtivý dojem z té letargické nehybnosti a vzbudila by ho. Ale náhle sám otevřel oči a zase tak bez hnutí zůstal ještě asi deset minut sedět, jako by napjatě a zvědavě pozoroval nějakou překvapující věc v koutě pokoje, ačkoli tam nic nového ani zvláštního nebylo.

Konečně se ozval tichý, hluboký zvuk velkých nástěnných hodin. Udeřily jedenkrát. Trochu znepokojeně otočil hlavu, aby se podíval na ciferník, ale skoro v téže chvíli se otevřely zadní dveře vedoucí na chodbu a objevil se komorník Alexej Jegorovič. V jedné ruce nesl teplý kabát, šálu a klobouk, v druhé stříbrný tácek, na kterém leželo psaníčko.

„Půl desáté,“ oznámil tiše. Uložil přinesené šatstvo na židli v koutě a podal pánovi na tácku psaníčko, nezalepený papírek s dvěma řádkami tužkou. Když Nikolaj Vsevolodovič ty řádky proběhl, také vzal ze stolu tužku, naškrábl dole na lístek pár slov a dal lístek zpátky na tácek.

„Odevzdejte to, hned jak odejdu, a teď oblékat,“ řekl, vstávaje z pohovky.

Pak si uvědomil, že má na sobě lehké sametové sako a dal si po krátké úvaze přinést soukenný žaket, oblékaný při oficiálnějších večerních návštěvách. Konečně se ustrojil a nasadil si (...)

(......)