Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Tady bylo všude odemčeno a všecko dokořán. V předsíni a v předních dvou pokojích bylo tma, ale v zadním, kde Kirillov bydlel a popíjel svůj obligátní čaj, zářilo světlo a ozýval se smích a nějaký zvláštní výskot. Nikolaj Vsevolodovič šel za světlem, dovnitř však nevstoupil a zůstal stát na prahu. Čaj byl na stole. Uprostřed místnosti stála stará příbuzná domácího, prostovlasá a jen v sukni, ve střevících naboso a v zaječí kacabajce. Držela v náruči půldruharočního košiláčka s nahýma nožkama, s rozpálenými tvářičkami a rozcuchanými světlými vlásky, právě vyndaného z kolíbky. Dítě nejspíš před chvilkou plakalo, ještě mělo pod očima slzičky. Ale teď natahovalo ručky, tleskalo a smálo se, jak už se malé děti smějí, až se zalykalo. Kirillov před ním házel o zem velkým červeným gumovým míčem. Míč se odrážel od stropu, zas padal dolů, dítě volalo: „Mí! Mí!“ Kirillov chytal „mí“, podával zpátky dítěti, a to už pak házelo míč neobratnýma ručkama samo a Kirillov ho zase běžel zvednout. Nakonec se „mí“ zakutálel pod skříň. „Mí! Mí!“ křičelo děcko. Kirillov si lehl na zem a natáhl ruku, aby mohl míč vyhrábnout. Nikolaj Vsevolodovič vstoupil do pokoje. Jakmile ho dítě uvidělo, přitisklo se k bábě a spustilo dětsky tahavý nářek a pláč. Honem s ním pospíšila pryč.

„Stavrogin?“ ozval se Kirillov, zatímco se s míčem v rukou zvedal z podlahy. Nenadálá návštěva ho nijak nepřekvapila. „Chcete čaj?“

Konečně se vztyčil.

„Velice rád, dal bych si, jestli je teplý,“ řekl Nikolaj Vsevolodovič, „jsem celý promoklý.“

„Teplý, dokonce horký,“ s uspokojením přisvědčil Kirillov, „posaďte se. Jste zablácený, nevadí. Utřu pak podlahu mokrým hadrem.“

Nikolaj Vsevolodovič si sedl a téměř jedním douškem vyprázdnil celý koflík.

„Ještě?“ zeptal se Kirillov.

„Díky.“

Kirillov si až do té chvíle nesedl, ale teď se okamžitě posadil naproti Stavroginovi.

„Proč jste přišel?“

„V důležité věci. Přečtěte si tenhle dopis. Je od Gaganova, pamatujete, říkal jsem vám o něm v Petrohradě.“

Kirillov vzal psaní, přečetl si ho, položil ho na stůl a tvářil se vyčkávavě.

„S tím Gaganovem,“ jal se vysvětlovat Nikolaj Vsevolodovič, „jsem se, jak víte, setkal asi před měsícem v Petrohradě poprvé v životě. Potkali jsme se snad třikrát ve společnosti. Ačkoli jsme se neznali a nikdy na mě nepromluvil, přece si našel příležitost být nesmírně drzý. Tenkrát jsem vám o tom povídal. Ale něco přece nevíte. Když tehdy, ještě dřív než já odjížděl z Petrohradu, najednou mi poslal dopis, sice ne takový, jako je tenhle, ale stejně nanejvýš neslušný a podivný už tím, že v něm vůbec nebyla objasněna pohnutka, proč byl napsán. Odpověděl jsem mu obratem, také písemně, a zcela otevřeně jsem se vyjádřil, že patrně je na mě rozzlobený pro ten případ s jeho otcem před čtyřmi roky v zdejším klubu a že co se mě týče, jsem ochoten všemožně se mu omluvit, protože můj čin byl neúmyslný a zaviněný chorobným stavem. Žádal jsem ho, aby mou omluvu patřičně zvážil. Neodpověděl a odjel. A teď ho (...)

(......)