Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

„Víte vy vůbec,“ začal skoro výhrůžně, trošku se nahnul na židli dopředu, blýskal očima a vztyčil před sebou ukazováček pravé ruky (což patrně ani sám nepozoroval), „víte vůbec, který národ dnes na celém světě jediný ztělesňuje božské poslání, aby v budoucnu obrodil a spasil svět ve jménu nového boha, a kterému jedinému je dán klíč k životu a k novému slovu… Víte vy vůbec, který je to národ a jak se jmenuje?“

„Ze způsobu vaší otázky nutně musím dospět k závěru, a zřejmě hodně rychle, že je to národ ruský…“

„A už se vysmíváte, ó vy plémě!“ divže se na něj nevrhl Šatov.

„Uklidněte se, prosím vás. Naopak jsem očekával právě něco na ten způsob.“

„Očekával jste něco na ten způsob? A ta slova jsou vám přitom neznámá?“

„Jsou mi známá až moc dobře. A moc dobře vidím, kam míříte. Celá ta vaše věta i ten výrok o národě ztělesňujícím božské poslání je přece závěr naší rozmluvy tenkrát před víc než dvěma lety v cizině, krátce před vaším odjezdem do Ameriky… Alespoň… nakolik se teď dokážu upamatovat.“

„Ta věta je celá výhradně vaše, a ne moje. Vaše vlastní, a nejen pouhý závěr naší rozmluvy. Žádná naše rozmluva ani neexistovala. Existoval učitel, slavnostně pronášející veliká slova, a existoval žák, který vstal z mrtvých. Já jsem ten žák, a vy ten učitel.“

„Ale nakolik si vzpomínám, právě po mých slovech jste vlastně vstoupil do toho spolku, a teprve potom jste jel do Ameriky.“

„Ano, a z Ameriky jsem vám o tom psal. Psal jsem vám o všem. Ano, nemohl jsem se naráz odpoutat s krvácejícím srdcem od toho, k čemu jsem přirostl od dětství, co pohltilo všechno horování mých nadějí i všechny slzy mé nenávisti… Božstva se dají těžko střídat. Tenkrát jsem vám neuvěřil, protože jsem nechtěl věřit, a naposled jsem se chytil té smrduté stoky… Ale símě zůstalo a vzklíčilo. Vážně, docela vážně mi řekněte, vy jste nedočetl můj dopis z Ameriky? Možná že jste ho nečetl vůbec?“

„Přečetl jsem z něho tři stránky, první dvě a tu poslední, a kromě toho jsem se zběžně podíval na prostředek. Ostatně jsem se pořád chystal…“

„I co, to máte jedno, nechte toho, sakra!“ mávl Šatov rukou. „Jestli teď berete zpátky svá tehdejší slova o národě, jak jste je tenkrát vůbec mohl vyřknout? Tohle mě teď tíží nejvíc.“

„Přece jsem s vámi ani tehdy nežertoval. Když jsem vás přesvědčoval, myslel jsem možná víc na sebe než na vás,“ namítl Stavrogin záhadně.

„Nežertoval! V Americe jsem ležel tři měsíce na slámě vedle jednoho… chudáka, a od toho jsem se dověděl, že v téže době, kdy jste v mém srdci nastoloval boha a vlast – v téže době, snad dokonce v týchž dnech jste otrávil srdce toho nešťastníka, toho maniaka Kirillova… Posiloval jste v něm klam a utrhačství a dohnal jste ho k nepříčetnosti. Jen se na něho podívejte dnes, to je vaše dílo… Konečně jste ho viděl.“

„Především vás musím upozornit, že Kirillov mi zrovna teď sám řekl, že je šťastný a že je na tom skvěle. Vaše domněnka, že se to všecko událo současně, je téměř správná. Nuže, co na tom? Opakuji, (...)

(......)