Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola II.
Noc
(pokračování)

1

Prošel celou Kostelní ulicí. Nakonec vedla cesta z kopce, nohy mu ujížděly v blátě, a vtom už se objevil širý, zamlžený, zdánlivě pustý prostor – řeka. Domy se proměnily v chatrče, ulice zmizela ve spleti postranních uliček. Nikolaj Vsevolodovič se dlouho ubíral podél ohrad, nevzdaloval se od břehu, ale přitom kráčel najisto, ba sotva asi vůbec myslel na cestu. Byl zaujat něčím úplně jiným a překvapeně se rozhlédl, když se vytrhl z hlubokého zadumání a najednou uviděl, že je málem uprostřed zdejšího dlouhého, mokrého pontonového mostu. Kolem nebyla živá duše, takže mu přišlo divné, když se mu znenadání takřka po boku ozval uctivý a zároveň familiární, jinak dost příjemný hlas s oním přisládle skandovaným přízvukem, na jakém si u nás zakládají přecivilizovaní měšťané anebo kudrnatí mladí příručí z tržnice.

„Dovolil byste laskavě, milostpane, abysem si už při jednom pučil váš deštník?“

A skutečně si jakási figura vlezla, nebo aspoň dělala, že si vlezla k němu pod deštník. Pobuda šel vedle něho skoro loktem k lokti, jak říkají vojáčci. Stavrogin zvolnil krok a nahnul se dopředu, aby si ho lépe prohlédl, pokud to bylo potmě možné. Pomenší muž, vypadal na měšťáčka vracejícího se z flámu. Oblečený dost nalehko a nevábně. Na rozcuchané kudrnaté hlavě seděla promáčená soukenná čepice s napolo utrženým štítkem. Podle všeho to byl hodně tmavý brunet, hubený a snědý. Oči velké, docela jistě černé, ostře blýskající a s odstínem do žluta, jako mívají cikáni. To se dalo rozeznat i potmě. Asi tak čtyřicátník. Opilý nebyl.

„Ty mě znáš?“ otázal se Nikolaj Vsevolodovič.

„Pan Stavrogin, Nikolaj Vsevolodovič. Předminulou neděli mně vás někdo ukázal na stanici, hned jak mašina zastavila. A taky jsem o vás slyšel už dřívějc.“

„Od Petra Štěpánoviče? Ty… ty jsi Feďka Galejník?“

„Správně se menuju Fjodor Fjodorovič. Dosavaď mám tadyhle v kraji mámu, je chudák už moc stará, už roste do země a vstávajíc lehajíc se za mě modlí, aby jí líp utek čas.“

„Ty jsi uprchl z nucených prací?“

„Člověk potřebuje změnu. Něco bylo, něco ne, kdopak si to vzpomene. Ale vyfásnul jsem to doživotně a to bysem se načekal.“

„Co děláš tady?“

„Inu, čas utíká jako voda, každý chvíle věčná škoda. Minulej tejden mi tady v kriminále umřel strejda, seděl skrz falešný prachy, tak jsem na jeho památku rozházel psům dva tucty kamenů – to byla doposavaď celá moje práce. A pak mně Petr Štěpánovič slíbil, že mně sežene průkaz platnej pro celý Rusko, jako na méno ňákýho obchodníka, a tak teďka čekám, až bude tak laskavej. Povídal, když mě tenkrát jeho tatíček prohrál v englickým klubu v kartách, že on jako považuje todle kruťáctví za nespravedlivý. Neráčil byste mně, milostpane, věnovat tři rublíky na krapet čaje pro zahřátí?“

„Tak ty sis tu na mě počíhal. To nemám rád. Na čí příkaz?“

„Kdepák příkaz prosím, nic takovýho. Akorát že vím o vaší světoznámý lidumilnosti. Co já můžu mít za vejdělky, dyť to znáte, milostpane, jednu kapsu (...)

(......)