Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Dům, ke kterému došel Nikolaj Vsevolodovič, stál v nehostinné zastrčené uličce mezi ohradami, za kterými se prostíraly zelinářské zahrady, doslova až na konci města. Byl to menší, úplně osamělý dřevěný domek, teprve nedávno postavený a ještě nepobitý prkny. V jednom okně byly okenice schválně nedovřené a stála v něm svíčka – patrně maják pro pozdního, dnes očekávaného hosta. Už ze vzdálenosti asi třiceti kroků zahlédl Nikolaj Vsevolodovič na schůdkách vysokou postavu. Nejspíš se domácí pán už nemohl dočkat a šel se podívat ven na cestu. Ozval se i jeho hlas, nedočkavý a skoro nesmělý:

„Jste to vy, prosím? Vy, milostivý pane?“

„Ano, já,“ odpověděl Nikolaj Vsevolodovič, teprve když došel až ke vchodu, a zavíral přitom deštník.

„Konečně! Milostivý pane, že jsem tak smělý!“ přešlapoval a horlivě se točil kolem něho kapitán Lebjadkin (neboť to byl on). „S dovolením, kdybyste mi laskavě dal ten deštník, je celý mokrý, prosím uctivě, roztáhnu ho tady v koutku na zemi, pěkně vítám, račte dál, prosím.“

Dveře z předsíně do pokoje osvětleného dvěma svíčkami byly dokořán.

„Nebýt vašeho slibu, že jistě přijdete, už bych přestal vůbec doufat.“

„Tři čtvrtě na jednu,“ podíval se Nikolaj Vsevolodovič na hodinky, a už vstoupil do pokoje.

„A k tomu prší a ještě taková pekelná dálka… Nemám hodinky a z oken je vidět jenom na zahrady, takže… člověk pak ani neví, co se kde ve světě vůbec děje… Ale to vlastně… nijak nereptám, protože to bych se ani neopovážil, neopovážím se… To všecko dělá jedině ta nedočkavost, co mě sžírala celý týden, aby se to konečně… rozhodlo.“

„Cože?“

„Abych vyslechl svůj ortel, Nikolaji Vsevolodoviči. Račte prosím.“

S úklonou pokynul na místo u stolku před pohovkou.

Nikolaj Vsevolodovič se rozhlédl kolem. Malinkatý, nízký pokojík. Nábytek jen ten nejnutnější, stůl i pohovka dřevěné, rovněž čerstvě zhotovené, bez potahů i bez polštářů, dva lipové stolky, jeden před pohovkou, druhý v koutě, celý něčím zastavěný a svrchu přikrytý čisťounkým ubrouskem. A vůbec byl celý pokoj zjevně udržován v dokonalé čistotě. Kapitán Lebjadkin se už dobrých osm dní neopil. Byl teď podivně odulý a zežloutlý v obličeji, pohled měl neklidný, zvědavý a očividně nejistý. Bylo až příliš nápadně znát, že ještě sám neví, jakým tónem může začít a jaký by měl rovnou nasadit, tak aby se mu to co nejvíc vyplatilo.

„Prosím,“ ukázal kolem sebe, „žiju jak bohulibý stařec Zosima. Střízlivost, samota a chudoba. Posvátný slib starodávných rytířů.“

„Myslíte, že starodávní rytíři skládali takovéto sliby?“

„Možná se pletu? Ach to moje vzdělání! Všecko jsem si zkazil! Věřil byste, Nikolaji Vsevolodoviči, tady jsem se poprvé vymanil z nectných vášní – ani jedno štamprle, ani kapku! Mám střechu nad hlavou a už šest dní tu vychutnávám požehnání čistého svědomí. I stěny tady voní pryskyřicí a tím připomínají přírodu. A co jsem byl, čím jsem byl?

V noci piju, spánek neznám,
ve dne jazyk vyplazený –

jak to geniálně vyjádřil básník! Ale… vy (...)

(......)