Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Pokoj Marie Timofejevny byl dvakrát tak velký jako ten, který obýval kapitán, a byl zařízený stejně primitivním nábytkem. Ale stůl před pohovkou byl prostřený barevným parádním ubrusem a stála na něm rozsvícená lampa. Celou podlahu zakrýval krásný koberec. Postel byla oddělená dlouhým – přes celou délku pokoje – zeleným závěsem, a navíc stálo u stolu velké polstrované křeslo, ale Marie Timofejevna v něm nesedávala. V koutě, stejně jako v dřívějším bytě, visel svatý obraz a před ním rozžaté věčné světýlko, na stole byly rozložené pořád tytéž nezbytné věcičky: karty, zrcátko, zpěvník, ba i ta obligátní jemná houstička. Přibyly dvě knížky s barvotiskovými obrázky, z nichž jedna obsahovala výtah z jistého populárního cestopisu, upravený pro mládež, kdežto druhá byl sborník lehoučkých mravoličných, povětšině rytířských povídek, určený pro vánoční besídky a dívčí ústavy. A pak tu ještě bylo album s všelijakými fotografiemi. Marie Timofejevna hosta dojista očekávala, jak také kapitán upozornil. Ale když Nikolaj Vsevolodovič vešel, spala pololežíc na pohovce, opřená o harasový polštář. Host za sebou neslyšně zavřel, a potom bez hnutí pozoroval spící.

Kapitán to trošku přehnal, když tvrdil, že se hodila do parády. Měla na sobě tytéž chudičké tmavé šaty jako tenkrát v neděli u Varvary Petrovny. Vlasy stejně tak stočené vzadu do drdůlku. Hubený dlouhý krk zase tak odhalený. Černá šála, dárek od Varvary Petrovny, ležela pečlivě složená na pohovce. Marie Timofejevna byla jako vždy neuměle a křiklavě nalíčená. Nikolaj Vsevolodovič tam stál sotva minutu, když se náhle vzbudila, jako by na sobě ucítila jeho pohled, otevřela oči a zprudka se posadila. Ale cosi podivného se zřejmě stalo i s hostem, neboť stál pořád na stejném místě u dveří. Strnulým a bodavým pohledem němě a upřeněji pohlížel do tváře. Snad byl ten pohled zbytečně tvrdý, snad se v něm zračil odpor, ba škodolibá radost z jejího úleku – pokud se to ovšem Marii Timofejevně v rozespalosti jenom nezdálo. Ale po chvilce vyčkávání se nebožačce objevilo v obličeji vyslovené zděšení; projela jím křeč, a aby ji setřásla, zvedla obě ruce a třepala jimi, až se najednou rozplakala dočista jako vystrašené dítě; ještě okamžik, a byla by se dala do křiku. Ale host už se vzpamatoval. V mžiku vykouzlil ve tváři ten nejpřívětivější a nejlaskavější úsměv a přistoupil ke stolu.

„Promiňte mi, Marie Timofejevno, že jsem vás polekal, když jsem tak najednou přišel, zrovna když jste spala,“ a podával jí ruku.

Laskavě znějící slova vykonala své, leknutí vyprchalo, ačkoli se ještě pořád dívala bázlivě a zřejmě se usilovně snažila něco pochopit. A stejně bázlivě podala příchozímu ruku. Konečně jí zvlnil rty plachý úsměv.

„Dobrý večer, Jasnosti,“ zašeptala s divným výrazem v očích.

„Asi se vám něco ošklivého zdálo?“ usmíval se čím dál vlídněji a laskavěji.

„A jakpak víte, že se mi zdálo o tamtom?“

A vtom se opět roztřásla, honem ucouvla, vztáhla před sebe ruku jako v obraně a užuž zas nabírala (...)

(......)