Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Nůž, nůž! opakoval si v neukojitelné zlobě, když zeširoka našlapoval blátem a kalužemi, cesta necesta. Chvílemi sice měl tisíc chutí se zasmát, hlasitě, bezuzdně, ale kupodivu se krotil a bránil se smíchu. Vzpamatoval se až na mostě, přesně tam, kde se předtím srazil s Feďkou. A ten tady na něj čekal zas, a sotva ho zahlédl, smekl kšiltovku, vesele se zazubil a hned spustil a živě a vesele něco mlel. Stavrogin ho nejdřív minul, ani se nezastavil, dokonce jistou dobu ani neposlouchal, i když se mu pobuda zase přilepil na paty. Vtom si užasle řekl, že na něho vlastně úplně zapomněl, a to právě když si v duchu ustavičně opakoval: Nůž, nůž. Popadl vagabunda za límec a ze všeho nahromaděného vzteku jím prudce mrštil o most. Feďka se v prvním okamžiku chtěl pustit do rvačky, ale skoro hned si uvědomil, že proti svému soupeři, který ho nadto přepadl neočekávaně, je hotová třtina, a tak ztichl a zmlkl, ani nekladl odpor. Vkleče, přimáčknutý k zemi, s lokty zkroucenými dozadu, prohnaný pobuda klidně vyčkával, jak všechno dopadne, a zřejmě si vůbec nepřipouštěl, že by mu mohlo hrozit nebezpečí.

Nemýlil se. Nikolaj Vsevolodovič si už stáhl levou rukou teplou šálu, a chtěl zajatci svázat ruce; ale pak ho zčistajasna pustil a odstrčil ho od sebe. Feďka bleskurychle vyskočil na nohy, otočil se a v ruce mu – kde se vzal tu se vzal – blýskl krátký široký knejp.

„Dej ten nůž pryč, hned ho schovej!“ s netrpělivým gestem poručil Nikolaj Vsevolodovič, a nůž zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Nikolaj Vsevolodovič pokračoval v cestě, opět mlčky, ani se neohlédl. Ale padouch ho tvrdošíjně pronásledoval, ovšem teď už nežvanil, dokonce zachovával uctivou vzdálenost o celý krok. Tak přešli oba most a vyšli na břeh. Tentokrát zabočili doleva, a zas to byla dlouhá a pustá postranní ulice, jenže tudy to bylo blíž do městského centra než předtím Kostelní ulicí.

„Prý jsi tu někde v našem újezdě nedávno vyloupil kostel, je to pravda?“ ozval se náhle Nikolaj Vsevolodovič.

„Teda, jak se to veme… já se tam šel původně pomodlit,“ odpovídal pobuda vážně a uctivě, jako by se nechumelilo; vlastně nejen vážně, ale skoro důstojně. Po nedávné kamarádské familiárnosti nezůstalo ani stopy. Bylo vidět člověka činorodého a seriózního, sice neprávem ukřivděného, ale přitom schopného promíjet i příkoří.

„Ale když mě tam tak milej pámbu přived,“ pokračoval, „jářku, no todleto je požehnání z nebes! Celá ta věc pošla z mojí nuzoty, poněváč kampak našinec bez výpomoci. A nakonec jsem, to mně můžete, milostpane, klidně věřit, jenom škodoval, pámbu mě potrestal. Za kropáč, za kadidelnici a za ty jáhnovy hadříky jsem dostal mizernejch dvanáct rublů. Podbradník svatýho Mikuláše, celej čistě stříbrnej, jsem musel přenechat zadarmo, že prej to je kočičí stříbro.“

„Kostelníka jsi vyřídil?“

„Teda, my to tam s tím kostelníkem bílili spolu, až jsme se potom, to už bylo hnedle ráno, dole u vody pohádali, kdo ten pytel ponese. Holt se stalo, že jsem mu trošánek (...)

(......)