Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

K staroušovi Petr Štěpánovič zaskočil rovnou od Varvary Petrovny, a ten spěch pramenil jedině ze vzteku, chtěl se pomstít za jednu dřívější urážku, o které jsem až dosud neměl potuchy. Háček byl v tom, že při jejich posledním setkání, totiž minulý týden ve čtvrtek, Štěpán Trofimovič, ač se mimochodem řečeno pustil do hádky první, vyřešil nakonec všecko tím, že šel na synáčka s holí a vyhodil ho. Tenhle fakt mi tenkrát zatajil. Jenže teď, sotva se Petr Štěpánovič přihnal s tím svým nepomíjivým úsměškem, tak naivně povýšeneckým, a s tím protivně zvědavým šmejdícím pohledem – Štěpán Trofimovič mi okamžitě dal tajně znamení, abych neodcházel. A tak se mi odhalily jejich skutečné vztahy, protože jsem tentokrát vyslechl celou rozmluvu.

Štěpán Trofimovič byl uvelebený na pohovce. Od minulého čtvrtka zhubl a nápadně pobledl. Mladý Verchovenskij se nanejvýš klackovitě složil vedle něho, docela bezostyšně skrčil nohy pod sebe a zabral na pohovce daleko víc místa, než dovolovala úcta k otci. Ten před ním mlčky a důstojně uhnul.

Na stole ležela rozevřená kniha. Byl to román Co dělat? Žel, musím na našeho mileného přítele prozradit jistou podivnou slabůstku: sen o tom, že by měl vystoupit z osamocení a vytáhnout do poslední bitvy, nabýval čím dál větší převahy v jeho scestné obraznosti. Uhádl jsem, že si opatřil a studuje román jen a jen proto, aby v nevyhnutelném střetnutí s řvouny znal předem jejich metody i argumenty z jejich vlastního kodexu a takto vyzbrojen je s velkou slávou všechny potřel v jejích očích. Bože můj, co se s tou knihou natrápil! Chvílemi ji v zoufalství odhazoval, vyskakoval a chodil po pokoji skoro nepříčetný.

„Uznávám, že autorova základní myšlenka je správná,“ říkal mi zimničně, „ale to je přece tím hroznější. Je to naše myšlenka, právě že naše. My, my jsme ji uvedli nejdřív, vypěstovali, připravili – a co by vůbec oni mohli po nás říci nového! Ale jak je to pro pána boha všecko vyjádřeno, překrouceno, zkresleno!“ rozhorloval se a klepal prsty po knize. „Směřovali jsme snad k takovýmto závěrům? Kdo v tom může poznat původní myšlenku?“

„Vzděláváš se?“ zašklíbil se Petr Štěpánovič, když vzal knihu ze stolu a přečetl si titul. „To jsi měl už dávno. Přinesu ti něco ještě lepšího, jestli budeš chtít.“

Štěpán Trofimovič se znovu důstojně odmlčel. Já seděl v koutě na kanapíčku.

Petr Štěpánovič honem vysvětlil, proč vlastně přišel. Štěpán Trofimovič byl samozřejmě ohromen až nemírně a poslouchal s úlekem, smíšeným s hroznou nevolí.

„Tak tahle Julie Michajlovna si myslí, že k ní půjdu přednášet!“

„Totiž oni tě vůbec ani tak moc nepotřebujou. Naopak, jenom ti chtějí projevit přízeň a tím se vlichotit Varvaře Petrovně. Ale ty se pochopitelně neodvážíš tu přednášku odříct. A beztak si asi děláš laskominy,“ ušklíbl se, „vy staří dědkové jste přece pekelně ctižádostiví. Jenomže poslyš, nesmí to být moc velká otrava. Na čem teď vlastně pracuješ, je to tuším něco ze španělských dějin, ne? Tak mi to asi tři dni (...)

(......)