Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Působily tu ostatně i vedlejší pohnutky. Petr Štěpánovič doopravdy kul proti tatíčkovi jakési pikle. Podle mě spoléhal, že dožene starého pána k zoufalství a tím ho podnítí k nějakému veřejnému skandálu známého typu. Potřeboval to pro další, vedlejší cíle, o kterých bude řeč později. Takových rozličných úmyslů a předsevzetí se mu v té době nahromadila obrovská spousta – to se ví, skoro výhradně fantastických. Kromě Štěpána Trofimoviče měl vyhlédnutou ještě jinou oběť. A vůbec měl těch mučedníků dost a dost, jak také vyšlo posléze najevo. Ale od tohohle si zvlášť mnoho sliboval, a nebyl to nikdo menší než sám pan von Lembke.

Andrej Antonovič von Lembke náležel k onomu favorizovanému (přírodou) plemeni, jehož příslušníků je v Rusku podle kalendáře evidováno několik set tisíc, přičemž snad ani sami nevědí, že celou svou masou tvoří v zemi jediné přísně organizované společenství. A přitom samozřejmě společenství nikoli záměrně vytvořené ani ne pomyslné, nýbrž existující v celém plemeni samo pro sebe, beze slov i bez dohod, jako cosi mravně závazného, a založené na vzájemné podpoře všech příslušníků této skupiny mezi sebou – všude a za všech okolností. Andrejovi Antonoviči se dostalo té cti, že se vzdělával na jedné z těch ruských vysokých škol, kam přichází mládež z rodin nejvíce se honosících vlivnými styky nebo bohatstvím. Odchovanci této školy bývali takřka hned po ukončených studiích jmenováni do úřadů (a to dost významných) při jednom odboru státní služby. Jeden strýček Andreje Antonoviče byl ženijní plukovník, kdežto druhý pekař. Ale na vysokou školu se dostal a nalezl tam dost podobných soukmenovců. Byl veselá kopa; studoval nevalně, ale všichni ho měli rádi. A když pak, to už ve vyšších ročnících, mnozí mládenci, převážně Rusové, uměli probírat převelice závažné problémy současnosti a přitom se tvářili, že jen co absolvují, šmahem všechny vyřeší – Andrej Antonovič pořád ještě prováděl ty nejnevinnější klukoviny. Každého pobavil svými rošťáckými kousky, sice nepříliš vynalézavými, leda snad cynickými, avšak to si vytkl za cíl. Buď se nějak zvláštně vysmrká, zrovna když se profesor při přednášce k němu obrátí s otázkou – a rozesměje tím kolegy i profesora; jindy zas předvede v ložnici nějaký cynický živý obraz, provázen všeobecným potleskem; anebo zatroubí na vlastní nos (přitom dost mistrně) předehru k Fra Diavolovi. Dále se vyznačoval úmyslně nedbalým zevnějškem, protože to jaksi pokládal za vtipné. V posledním ročníku páchal tu a tam ruské verše. V mateřštině těžce zápolil s gramatikou, stejně jako mnozí jiní jeho soukmenovci v Rusku. Veršotepecké sklony ho sblížily s jedním zasmušilým a skoro ušlápnutým kolegou, synem jistého chudého generála. Byl to Rus a na škole v něm všichni viděli budoucího velkého spisovatele. K Lembkovi zaujal protektorsky vlídný postoj. Nakonec to ale dopadlo tak, že po studiích, už o tři roky později, tenhle zasmušilý kolega, jenž pro ruskou literaturu opustil své úřednické působiště (...)

(......)