Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Dva dni po vylíčené události jsem ji potkal, jela v početné společnosti, jež pořádala jakousi výpravu třemi kočáry, a ty ještě byly obklopeny jezdci na koních. Pokynula mi rukou, dala zastavit a naléhala, abych se k nim připojil. V kočáře se pro mě našlo místo, Lizaveta Nikolajevna mě celá rozesmátá představila svým spolucestujícím, naparáděným dámám, a mně zas vysvětlila, že všichni podnikají mimořádně zajímavou výpravu. Hlasitě se smála a tvářila se přímo nesmírně šťastně. Poslední dobu byla veselá až rozverně. A tenhle podnik byl vskutku výstřední. Všichni měli namířeno na druhou stranu řeky do domu velkoobchodníka Sevosťjanova, u něhož v přístavku už dobrých deset let přebýval v klidu a pokoji, zahrnut blahobytem a péčí, náš blahoslavený prorok Semjon Jakovlevič, známý nejen u nás, ale i v okolních guberniích, ba dokonce v hlavních městech. Lidé ho stále navštěvovali, zejména cestující odjinud, dychtiví jasnovidného slova, kořili se mu a přinášeli dary. Ty dary, leckdy vysoce hodnotné, pokud s nimi jinak nenaložil sám Semjon Jakovlevič, byly pietně posílány do domu božího, nejčastěji do našeho kláštera Panny Marie; proto měl u Semjona Jakovleviče neustále službu některý mnich z kláštera. Všichni se těšili, jaká to bude švanda. Nikdo z téhle společnosti Semjona Jakovleviče dosud nikdy neviděl. Jen Ljamšin za ním kdysi dávno byl a teď tvrdil, že bohulibý mnich ho kázal vymést koštětem a vlastnoručně za ním hodil dva velké vařené brambory. Mezi jezdci jsem zahlédl i Petra Štěpánoviče, opět na najatém kozáckém koni, na kterém se držel prabídně, a Nikolaje Vsevolodoviče, rovněž koňmo. Stavrogin se časem nevyhýbal společným zábavám, a to se pak tvářil příslušně vesele, i když stejně mnoho řečí nenadělal. Když výprava po cestě dolů k mostu míjela městský hotel, najednou kdosi oznámil, že v hotelovém pokoji byla před chvilkou nalezena mrtvola hosta, který se zastřelil, a teď čekají policii. Okamžitě se v něčí hlavě vylíhl nápad jít se na sebevraha podívat. Nápad byl uvítán souhlasem, poněvadž naše dámy ještě nikdy žádné sebevrahy neviděly. Vzpomínám si, jak se jedna okamžitě dala hlasitě slyšet, že „je to všecko taková nuda, přece nezáleží na tom, čím se pobavit, jen když je to aspoň trochu zajímavé“. Jen pár osob chtělo počkat venku před budovou. Ostatní se nahrnuli do špinavé chodby a k svému údivu jsem mezi nimi spatřil i Lizavetu Nikolajevnu. Dveře do sebevrahova pokoje byly otevřené a samozřejmě se nám nikdo neosmělil zabránit v přístupu. Sebevrah byl ještě úplně mladičký chlapec, nejvýš devatenáctiletý, patrně velice hezký. Husté plavé vlasy, souměrný oválný obličej a krásné čisté čelo. Byl už ztuhlý a bělostná tvářička vypadala jako z mramoru. Na stole leželo psaní, které zanechal – aby nikdo nebyl obviňován z jeho smrti a že se zastřelil proto, že probendil čtyři sta rublů. Výraz probendil byl v dopise výslovně uveden. Přitom se v těch čtyřech řádkách vyskytly tři pravopisné chyby. Hrozně tu nad ním naříkal tlustý statkář, (...)

(......)