Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Došlo k jisté komplikaci, kterou se pan von Lembke marně snažil rozuzlit. V jednom újezdě (právě v tom, kde si Petr Štěpánovič přednedávnem vyhazoval z kopýtka) dostal jistý podporučík důtku od nejbližšího nadřízeného velitele. Odehrálo se to před celou nastoupenou rotou. Podporučík byl ještě mladý (teprve nedávno přijel z Petrohradu), ale nemluvný a zasmušilý, jinak celkem důstojného zevnějšku, třebas byl malý a tlustý a měl ducaté červené tváře. Nechtěl si dát důtku líbit a znenadání se na důstojníka obořil, docela nečekaně zaječel a zavřískal, až celá rota strnula, a nějak divně přitom nachýlil hlavu. Udeřil důstojníka a zuřivě ho kousl do ramene, taktak že ho odtrhli. Nebylo pochyb, že se pomátl na rozumu, zjistilo se aspoň, že v poslední době se u něho projevovaly nejnemožnější výstřednosti. Vyhodil například z bytu dva svaté obrazy, majetek bytného, a jeden rozštípal sekyrou. V pokoji měl na třech stojanech jako na kostelních stolcích rozložené Vogtovy, Moleschottovy a Büchnerovy spisy a před každým tím stolkem zapaloval kostelní voskovou svíci. Z množství knih, jež u něho byly nalezeny, se dalo usuzovat, že je hodně sčetlý. Kdyby byl vlastnil padesát tisíc franků, snad by se byl přeplavil na Marqueské ostrovy jako ten kadet, o kterém se tak vesele a humorně zmiňuje v jednom svém díle pan Gercen. Když ho sebrali, našel se u něho po kapsách i v bytě celý stoh nejtroufalejších letáků.

Letáky samy o sobě jsou také hloupost a podle mě vůbec nestojí za to, dělat si z nich těžkou hlavu. Takových už tu bylo! A ke všemu zrovna tyhlety letáky ani nepřinesly nic nového. Navlas stejné, jak se říkalo později, byly nedávno rozšířeny v Ch-ské gubernii, a Liputin byl asi před půldruhým měsícem na venkově (i v sousední gubernii) a ujišťoval pak, že už tenkrát tam viděl letáky docela stejné. Andreje Antonoviče však zmátlo především to, že správce továrny bratří Špigulinových odevzdal přesně ve stejné době na policii dva nebo tři balíčky letáčků, přes noc podstrčených do továrny, úplně stejných, jako měl u sebe onen podporučík. Balíčky ještě ani nebyly rozbalené a nikomu z dělníků se nepodařilo aspoň něco z toho si přečíst. Fakt celkem hloupoučký, avšak Andrej Antonovič se hluboce zadumal. Věc mu připadala nepříjemně složitá.

V téhle továrně tenkrát zrovna propukla známá špigulinská aféra, kolem které se u nás natropilo tolik povyku a která se pak s jistými obměnami dostala i do tisku v hlavních městech. Asi před třemi nedělemi tam onemocněl jeden dělník asijskou cholerou a zemřel. Potom jich onemocnělo ještě několik. Celé město propadlo panice, protože cholera už se hrozivě blížila ze sousední gubernie. Podotýkám, že u nás byla učiněna podle možnosti všechna dostačující hygienická opatření k uvítání nežádoucího hosta. Ale továrna Špigulinových, milionářů s obrovskými konexemi, ta byla jaksi přehlédnuta. A tak se najednou strhl pokřik, že právě tam je zdroj a semeniště nákazy, že přímo v továrně a zejména v dělnických ubikacích mají (...)

(......)