Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Petr Štěpánovič zašel nejprve ke Kirillovovi. Ten byl jako obvykle sám a tentokrát prováděl uprostřed pokoje tělesná cvičení, totiž rozkročený prapodivně kroutil nad hlavou rukama. Na zemi ležel míč. Na stole zbyl od snídaně neuklizený čaj, už vystydlý. Petr Štěpánovič zůstal chvilku stát na prahu.

„Vy ale nějak pečujete o svoje zdraví!“ spustil hlasitě a vesele, a už se hrnul do pokoje. „No to je báječný míč, koukněme se, jak skáče. Ten máte taky na tělocvik?“

Kirillov si oblékl kabát.

„Ano, taky pro zdraví,“ zavrčel stroze, „posaďte se.“

„Já jen na moment. Ale co, stejně si sednu. Zdraví teď nechme být, ale já vám jdu připomenout naši úmluvu. Blíží se tak říkajíc v jistém smyslu naše lhůta, prosím,“ uzavřel až trapně afektovaně.

„Jakou úmluvu?“

„Jak to, jakou úmluvu?“ poplašil se a skoro vyděsil Petr Štěpánovič.

„Není to úmluva ani povinnost, k ničemu jsem se nezavazoval, to se mýlíte.“

„Poslyšte, copak to děláte?“ už docela vyletěl Petr Štěpánovič.

„Svou vůli.“

„Jakou?“

„Dřívější.“

„Totiž jak tomu mám rozumět? Znamená to, že setrváváte u dřívějšího úmyslu?“

„Znamená. Ale úmluva žádná není ani nebyla, k ničemu jsem se nezavazoval. Byla pouze má vůle, i teď je pouze má vůle.“ Kirillov hovořil břitce a pohrdavě.

„Souhlasím, souhlasím, vaše vůle, aťsi, jenom aby se ta vůle nezměnila,“ opět se s uspokojením posadil Petr Štěpánovič. „Zlobíte se kvůli slovíčkům. Poslední dobu jste nějak moc nazlobený, proto jsem k vám radši ani nechodil. Ale stejně jsem byl pevně přesvědčen, že nezradíte.“

„Mám vás velice nerad. Ale pevně přesvědčen můžete být. Ačkoli neuznávám ani zradu, ani nezradu.“

„Ale víte,“ opět se poplašil Petr Štěpánovič, „měli bychom si zas pohovořit rozumně, abychom nic nezkazili. Věc vyžaduje přesnost, a vy mě vždycky popletete až hrůza. Promluvíme si, dovolíte?“

„Mluvte,“ odsekl Kirillov a díval se do kouta.

„Už dávno jste rozhodnutý vzít si život… totiž měl jste takový úmysl. Vyjadřuju se správně? Neudělal jsem nějakou chybu?“

„Mám i teď stejný úmysl.“

„Výborně. Přitom si uvědomte, že vás k tomu nikdo nenutil.“

„To tak ještě. Vy ale mluvíte hloupě.“

„Jistě, jistě. Vyjádřil jsem se nemožně hloupě. Byla by to bezesporu velká hloupost, někoho k tomu nutit. Teď dál. Byl jste členem spolku ještě za staré organizace a svěřil jste se už tenkrát jednomu členovi spolku.“

„Já se nesvěřoval, ale prostě jsem to řekl.“

„Jistě. A taky by bylo k smíchu se s tímhle svěřovat, nač nějakou zpověď? Prostě jste to řekl, v pořádku.“

„Ne, v pořádku ne, protože moc okolkujete. Nejsem vám povinen skládat účty a mým myšlenkám nemůžete rozumět. Chci si vzít život proto, že mám takovou myšlenku, protože odmítám strach ze smrti, protože… protože vám do toho nic není… Copak? Chcete čaj? Je studený. Počkejte, donesu vám jinou sklenici.“

Petr Štěpánovič skutečně sáhl po konvici a hledal očima prázdnou nádobu. Kirillov vzal z kredence čistou sklenici a přinesl ji.

„Před chvílí jsem posvačil (...)

(......)