Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Zřejmě měl ten den napilno s všelijakými pochůzkami a nejspíš dobře pořídil, jak o tom průkazně svědčil jeho spokojený výraz, když přesně v šest hodin večer přišel za Nikolajem Vsevolodovičem. K tomu ho ale nepustili hned, prý se Nikolaj Vsevolodovič právě zamkl ve svém pokoji s Mavrikijem Nikolajevičem. Tahle zvěst ho rázem znepokojila. Posadil se těsně za dveře a čekal, až návštěvník odejde. Bylo slyšet, jak ti dva hovoří, ale jednotlivá slova se nedala rozeznat. Návštěva netrvala dlouho. Zakrátko se odtud ozval hluk, potom silný a ostrý hlas, hned nato se otevřely dveře a vyšel Mavrikij Nikolajevič, smrtelně bledý. Vůbec si nevšiml Petra Štěpánoviče a rychle přešel kolem. Verchovenskij okamžitě vpadl do pokoje.

Nemohu vynechat podrobnou zprávu o tom neobyčejně krátkém setkání dvou soků – setkání, jež za daných okolností bylo zdánlivě nemyslitelné, ale k němuž přesto došlo.

Věci se měly takto: Nikolaj Vsevolodovič dřímal po obědě ve svém pokoji na pohovce, když mu komorník Alexej Jegorovič ohlásil tu nenadálou návštěvu. Jakmile Stavrogin uslyšel jméno, málem vyskočil a nechtěl věřit. Ale vzápětí mu zahrál úsměv na rtech – byla v něm zpupná vítězosláva a zároveň jakýsi tupý nevěřícný údiv. Když Mavrikij Nikolajevič vstoupil, byl tím, co z toho úsměvu vysvítalo, patrně zaražen, tak či onak zůstal náhle stát uprostřed pokoje, jako by váhal, jestli má jít dál nebo se vrátit. Domácí pán pohotově přeladil tvář ve výraz nelíčeného úžasu a pokročil hostu vstříc. Ten podávanou ruku nepřijal, neobratně si přitáhl židli a beze slova usedl dřív než domácí pán, ani nečekal na vyzvání. Stavrogin se posadil šikmo proti němu na pohovku, upřeně se na něj díval, mlčel a čekal.

„Máte-li tu možnost, vezměte si Lizavetu Nikolajevnu za ženu,“ zničehonic vypálil Mavrikij Nikolajevič, a co bylo nejzajímavější, z jeho tónu se vůbec nedalo poznat, co to má být: prosba, doporučení, ústupek či rozkaz.

Nikolaj Vsevolodovič pořád mlčel. Ale návštěvník už zřejmě vyslovil všecko, co měl na srdci, a teď hleděl zpříma a nehnutě a čekal na odpověď.

„Nemýlím-li se (vlastně je to zcela jisté), Lizaveta Nikolajevna je už zasnoubena s vámi,“ konečně promluvil Stavrogin.

„Ano, je má snoubenka,“ pevně a zřetelně přisvědčil Mavrikij Nikolajevič.

„Vy jste se… pohněvali? Promiňte mi, Mavrikiji Nikolajeviči.“

„Ne, má mě ráda a váží si mě, to jsou její vlastní slova. A její slova jsou mi nade vše.“

„O tom nemůže být pochyb.“

„Ale vězte, i kdyby už stála před oltářem a vy byste ji zavolal, nechá mě a vůbec kohokoli být a půjde za vámi.“

„Před oddavkami?“

„I po oddavkách.“

„A nemýlíte se?“

„Ne. Ve stálé nenávisti k vám, nepředstírané a hluboké, co chvíli probleskne láska a… a šílenství… ta nejupřímnější a bezmezná láska a – šílenství! A naopak v lásce, kterou cítí ke mně, stejně upřímné, co chvíli probleskne nenávist – ta největší! Nikdy dřív bych si nebyl uměl představit všechny ty… proměny.“

„Ale divím se, jak jste sem nicméně mohl takhle (...)

(......)