Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola VII.
U našich

1

Virginskij obýval vlastní, to jest manželčin domek v Mravenčí ulici. Bylo to přízemní dřevěné stavení a žádní cizí nájemníci v něm nebydleli. Pod záminkou oslavy jmenin se tu sešlo na patnáct hostů. Avšak večírek se zdaleka nepodobal obyčejné maloměstské domácí oslavě. Už na počátku svého soužití se manželé Virginských jednou provždy dohodli, že zvát si hosty u příležitosti jmenin je vyložená hloupost a že to vlastně není žádný důvod k oslavě. Během několika let se jim nějak podařilo dočista se odcizit společnosti. Virginskij, ač schopný člověk a rozhodně ne nějaký chudinka, se každému nepochopitelně jevil jako divný patron, libující si v samotě a krom toho jednající povýšeně. A madame Virginská byla povoláním porodní bába, takže už pro tohle stála na nejnižším stupni společenského žebříčku, dokonce níž než popova žena, třebaže její muž měl důstojnickou hodnost. Ale pokorou slušící jejímu povolání se nevyznačovala ani trochu. A po jejím nemožně pošetilém a trestuhodně neskrývaném (ze zásady) poměru s jakýmsi šejdířem, kapitánem Lebjadkinem, i naše nejshovívavější dámy se od ní odvrátily se zjevným pohrdáním. Avšak madame Virginská to všecko přijala tak, jako by si nic jiného ani nepřála. Zajímavé je, že právě tyhle přísné dámy, kdykoli se octly v delikátní situaci, vyhledávaly pokud možno Arinu Prochorovnu (to jest Virginskou) a tři další porodní asistentky v našem městě pomíjely. Posílaly si pro ni i velkostatkářky z celého širého okolí – natolik všechny důvěřovaly jejím znalostem, její šťastné ruce a obratnosti v závažných případech. Nakonec už provozovala praxi výhradně v nejbohatších domech. Po penězích byla celá divá. A když si plně uvědomila svou moc, pak už nijak nekrotila projevy svého charakteru. Snad dokonce i schválně při praxi v nejvznešenějších domech děsila útlocitné rodičky nějakým tím neslýchaným nihilistickým opomíjením pravidel slušnosti, nebo konečně i výsměchem všemu svatému, a to právě ve chvílích, kdy to svaté bylo nanejvýš žádoucí. Náš šéflékař Rozanov, který byl zároveň porodníkem, věrohodně dosvědčoval, jak jednou rodička křičela v bolestech a dovolávala se všemohoucího jména božího, až potom jeden z těch svobodomyslných projevů Ariny Prochorovny, nenadálých jako rána z pušky, polekal pacientku a tím jí pomohl, aby rychleji porodila. Ovšem Arina Prochorovna, ač nihilistka, v nutných případech vůbec nepohrdla nejen společenskými, ale ani starodávnými, dokonale pověrečnými zvyky, pokud jí z nich kynul prospěch. Například by si ani zanic nedala ujít křtiny dítěte, kterému pomáhala na svět. To se pak objevovala v zelených hedvábných šatech s vlečkou a drdol měla rozčesaný do lokýnek a kudrlinek, zatímco jindy se přímo vyžívala ve své neupravenosti. A třebaže se při svátosti křtu pokaždé tvářila strašně nestydatě, takže duchovenstvo upadalo do rozpaků, přece po skončeném obřadu podávala šampaňské k přípitku zásadně sama (jen proto přicházela, proto také byla vyparáděná) a běda (...)

(......)