Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Verchovenskij pozdravil sotva na půl úst a rozvalil se zcela nenuceně na židli v horním rohu stolu. Tvářil se pohrdavě, skoro zpupně. Stavrogin se uklonil na všechny strany velice zdvořile, ale přestože všichni čekali jenom na ty dva, každý teď jako na povel předstíral, že je skoro nevidí. Hostitelka se přísně obrátila k Stavroginovi, hned jak se posadil.

„Stavrogine, budete si přát čaj?“

„Dal bych si.“

„Čaj tady Stavroginovi,“ rozkázala sestře, která měla na starosti konvici. „A vy?“ (To už platilo Verchovenskému.)

„Sem s ním, samozřejmě, kdopak to kdy slyšel, na tohle se hostů ptát? A můžete mi přidat smetanu, u vás se vždycky pije taková hnusná břečka, a ne čaj. A to máte v rodině oslavence.“

„Cože, vy taky uznáváte jmeniny?“ najednou se zasmála studentka. „Zrovna o tom byla řeč.“

„Stará věc,“ zavrčel gymnazista na druhém konci stolu.

„Jak to, stará? Vymaňovat se z předsudků není zdaleka stará věc, i kdyby byly úplně neškodné, ale naopak je to k všeobecné hanbě pořád ještě něco nového,“ zhurta prohlásila studentka a prudce se nahnula dopředu, div nespadla ze židle. „A pak, žádné neškodné předsudky neexistují,“ připojila zarputile.

„Chtěl jsem jenom upozornit,“ spustil gymnazista strašně rozčileně, „že předsudky sice jsou pochopitelně stará věc a musíme je potírat, ale co se jmenin týče, každý už ví, že to jsou hlouposti a je to příliš zastaralé, než abychom na to plýtvali vzácným časem, kterého už se beztoho na světě tolik promarnilo, takže bychom měli uplatnit svůj důmysl na něco potřebnějšího…“

„Mluvíte nemožně rozvláčně, člověk si z toho nic nevybere!“ vykřikla studentka.

„Domnívám se, že každý má právo svobodného projevu stejně jako druzí, a chci-li vyslovit svůj názor jako kdokoli jiný, tak…“

„Vaše právo projevu vám nikdo nebere,“ příkře ho zarazila tentokrát už sama hostitelka, „jenom vás žádáme, abyste nám tady neblábolil, protože vám nikdo nerozumí.“

„Nicméně bych si dovolil poznamenat, že se mnou jednáte dost neuctivě. Jestli jsem nedokázal vyjádřit v úplnosti svou myšlenku, nebylo to proto, že bych žádné myšlenky neměl, ale spíš z nadbytku myšlenek…,“ málem v zoufalství vykoktal gymnazista a vypadl nadobro z konceptu.

„Když neumíte mluvit, tak mlčte!“ houkla na něj studentka. Studentík až nadskočil na židli.

„Jenom jsem chtěl upozornit,“ zvolal a celý hořel studem a měl strach podívat se kolem, „že jste se jenom chtěla vytáhnout se svou duchaplností, protože zrovna přišel pan Stavrogin – tak je to!“

„Vaše domněnka je hnusná a nemravná a plně svědčí o tom, na jak ubohém stupni je vaše inteligence. Vyprošuji si, abyste se mnou ještě mluvil!“ vyštěkla.

„Stavrogine,“ ujala se slova hostitelka, „před chvílí, než jste přišel, bylo tady plno povyku kolem práv rodiny – to všecko tady ten důstojník (kývnutím hlavy ukázala na příbuzného, totiž na majora). Samozřejmě vás nebudu obtěžovat takovou prastarou, dávno odbytou hloupostí. Ale přece jen, odkud se mohly vzít rodinné povinnosti a práva ve (...)

(......)