Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola VIII.
Carevič Ivan

1

Odešli. Petr Štěpánovič se chtěl nejdřív honem vrátit do schůze, aby tam udělal pořádek, ale nejspíš usoudil, že to nestojí za námahu, mávl nad vším rukou a za chvilku už se hnal za těmi dvěma. V běhu si vzpomněl na uličku, kterou to bylo k Filippovovu domu blíž. Pustil se tudy, a třebaže zapadal po kolena do bláta, nakonec skutečně dorazil na místo právě v té chvíli, kdy Stavrogin a Kirillov vcházeli do vrat.

„Vy už tady?“ prohodil Kirillov. „To je dobře. Pojďte dál.“

„Jak to? Říkal jste, že bydlíte sám?“ zeptal se Stavrogin, když šel v síni kolem připraveného samovaru, v kterém už začínala vřít voda.

„Hned uvidíte, s kým bydlím,“ zabručel Kirillov, „pojďte dál.“ Jakmile vstoupili dovnitř, Verchovenskij okamžitě vytáhl z kapsy anonymní dopis, který si vypůjčil od Lembka, a položil ho před Stavrogina. Všichni tři se posadili. Stavrogin si dopis mlčky přečetl.

„Co s tím?“

„Ten pacholek provede to, co tady píše,“ vysvětloval Verchovenskij. „Protože o něm rozhodujete vy, poraďte, co máme dělat. Ujišťuju vás, že možná už zítra půjde za Lembkem.“

„Ať si jde.“

„Jak to ať? Zvlášť když se tomu dá předejít.“

„Jste na omylu, on na mně není závislý. A je mi to celkem jedno. Mě nijak neohrožuje, ohrožuje jenom vás.“

„Vás taky.“

„Nemyslím.“

„Ale někdo jiný na vás možná nebude brát ohled, copak to vážně nechápete? Poslyšte, Stavrogine, tohle je pouhé hraní se slovy. Vážně je vám líto peněz?“

„Copak potřebujete peníze?“

„Rozhodně, asi dva tisíce nebo minimálně půldruhého. Dejte mi je zítra nebo radši už dnes, a já vám ho zítra navečer odbavím do Petrohradu, beztak je to jeho nejtoužebnější přání. Jestli chcete, společně s Marií Timofejevnou – uvažte to.“

Byl nějak načisto vyšinutý, mluvil podivně neobezřetně, slova mu unikala bez rozmyslu. Stavrogin ho překvapeně pozoroval.

„Nemám důvod posílat Marii Timofejevnu pryč.“

„Možná že ani nechcete?“ ušklíbl se ironicky Petr Štěpánovič.

„Možná že ani nechci.“

„Zkrátka a dobře, budou ty peníze, nebo ne?“ v zuřivé netrpělivosti, skoro pánovitě si vyjel Verchovenskij na Stavrogina. Ten si ho vážně změřil.

„Peníze nebudou.“

„Heleďte, Stavrogine! Vy něco víte, nebo už jste něco podnikl? Hazardujete!“

Zkřivil obličej, koutky úst mu zaškubaly, a vtom se dal do smíchu, a ten smích byl úplně bezdůvodný, naprosto nepatřičný.

„Dostal jste přece od otce peníze za statek,“ poznamenal Stavrogin klidně. „Mamá vám vyplatila takových šest až osm tisíc za Štěpána Trofimoviče. A tak teď hezky zaplaťte půldruhého tisíce ze svého. Nechci už koneckonců platit za cizí lidi, beztak jsem toho rozdal tolik, až mě to mrzí…,“ pousmál se vlastním slovům.

„Ále, začínáte vtipkovat…“

Stavrogin vstal, v mžiku vyskočil i Verchovenskij a mechanicky si stoupl zády ke dveřím, jako by chtěl zahradit východ. Nikolaj Vsevolodovič užuž udělal pohyb, kterým by ho odstrčil ode dveří, aby mohl odejít, ale najednou se zarazil.

„Šatova vám nepřenechám,“ řekl. Petr (...)

(......)