Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

V sále už zas viselo ve vzduchu něco nekalého. Předem upozorňuji: skláním se v úctě před majestátem génia. Ale pročpak se ti naši páni géniové na sklonku svých slavných let někdy chovají dočista jako malí kluci? No řekněte, co na tom, že je Karmazinov a že jeho důstojný vzhled vydá za pět komořích? Cožpak se takové posluchačstvo, jako je naše, dá zaujmout jedinou statí celou hodinu? A vůbec jsem učinil postřeh, že můžeš být velegénius, ale při veřejném lehkém literárním čtení nesmíš k sobě beztrestně vázat pozornost publika déle než dvacet minut. Jistě, příchod velikého génia na pódium se setkal s nejuctivější odezvou. I ti nejpřísnější staří páni projevili uznání a zájem, a pokud jde o dámy, ty projevily dokonce jisté nadšení. Nicméně potlesk byl kratičký a jaksi nejednotný, nesourodý. Zato nedošlo v zadních řadách k žádné výtržnosti, až do okamžiku, kdy pan Karmazinov začal mluvit, ačkoli ani pak se nestalo nic tak zvlášť špatného, snad jen malé nedorozumění. Už dříve jsem se zmiňoval, že Karmazinov měl příliš pronikavý hlas, až trochu ženský, a k tomu aristokraticky pošišlával, jako pravý šlechtic. Sotvaže pronesl několik slov, najednou si kdosi dovolil hlasitě se zasmát – asi nějaký jelimánek, který ještě nikdy nebyl v lepší společnosti a navíc byl smíšek od přírody. Ale nic provokačního na tom nebylo, lidé naopak na hlupáka začali syčet a dal pokoj. Ale to už pan Karmazinov náležitě strojeně a procítěně sděluje, že „původně nechtěl o nějakém předčítání ani slyšet“ (kdo se ho o tohle sdělení prosil?). Prý jaksi „jsou řádky, jež tak naléhavě tryskají ze srdce, že se to ani nedá vyjádřit, takže s tak svatými věcmi se vůbec nedá chodit na veřejnost“ (tak proč on chodí?); ale „jelikož se dal uprosit, tak s nimi tedy přichází, a jelikož kromě toho odkládá pero navždy a zapřisáhl se, že už zanic na světě nebude psát, tedy budiž, napsal tuto poslední věc; a jelikož se zapřisáhl, že ani za živý svět a už nikdy nebude nic předčítat před obecenstvem, tak budiž, přečte obecenstvu ještě toto poslední dílko,“ atd. atd., takhle pořád dokola.

Ale to všecko by možná tolik nevadilo, a kdo by konečně neznal autorské úvody? Ačkoli musím poznamenat, že při nevalné vzdělanosti našeho publika a při nervozitě v zadních řadách mohlo to všecko mít vliv. Neudělal by byl vskutku líp, kdyby přečetl nějakou drobnou novelku, nějakou kratší povídku, jaké psával kdysi – sice šroubovaně a strojeně, ale tu a tam přece jen s jistou duchaplností? Tím by bylo všechno zachráněno. Ale kdepak, ani nápad! Hotová litanie! Panebože, co všechno tu nebylo! S jistotou tvrdím, že i velkoměstské publikum by z toho dostalo psotník, neřkuli naše. Představte si skoro dva tiskové archy nemožně afektovaných jalových žvástů; navíc přednášel ten pán jaksi bohorovně a přitom truchlivě, jako by nám dělal milost, až to vyznívalo pro naše obecenstvo dokonce urážlivě. Téma… Ale kdo by ho dokázal rozpoznat, to slavné téma? Byl to jakýsi výčet jakýchsi dojmů, jakýchsi vzpomínek. Ale (...)

(......)