Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Přesto jsem za ním ještě jednou zaběhl do zákulisí a celý bez sebe jsem ho ještě stačil varovat, že podle mě je všecko v tahu a že by radši neměl vůbec vystupovat a hned odjet domů a vymluvit se třeba na cholerínu. Já bych také sundal stuhu a jel bych s ním. V té chvíli už mířil na pódium. Prudce se zastavil, povýšeně si mě změřil od hlavy k patě a slavnostně prohlásil:

„Pročpak mě, vážený pane, pokládáte za schopného takové ničemnosti?“

Vzdal jsem se. Byl jsem přesvědčen, jako že dvakrát dvě jsou čtyři, že bez pohromy odtamtud nevyvázne. Jak jsem tam tak stál jako hromádka neštěstí, opět se přede mnou mihla postava cizího profesora, který měl přijít na řadu po Štěpánovi Trofimoviči a prve pořád zvedal pěst a zas ji prudce spouštěl dolů. Stále ještě přecházel sem a tam zahloubaný do sebe a s jedovatým, ale vítězným úsměvem si něco bručel pod nos. Skoro bez určitého úmyslu (sám čert mi to napískal) jsem k němu přistoupil.

„Poslyšte,“ řekl jsem, „z četných případů vysvítá, že když přednášející zdržuje posluchače déle než dvacet minut, už ho neposlouchají. Půl hodiny už nezvládne ani největší kapacita.“

Prudce se zastavil a měl jsem dojem, že se až roztřásl zlostí. Zatvářil se nesmírně povýšeně.

„Buďte bez starosti,“ zahučel opovržlivě a prošel kolem mě. V tom okamžiku se v sále ozval hlas Štěpána Trofimoviče.

Hrom aby do vás všech, zaláteřil jsem v duchu a pospíchal do sálu.

Štěpán Trofimovič už seděl v křesle, ještě uprostřed trvajícího zmatku. Z předních řad ho zřejmě přivítaly nevlídné pohledy. (V klubu ho v poslední době nějak přestali mít rádi a zdaleka si ho nevážili tolik jako dřív.) Nakonec bylo dobré už to, že nikdo nesyčel. Už od včerejška mě pronásledovala divná představa, že ho okamžitě vypískají, jakmile se objeví na pódiu. A zatím si ho v tom dosud trvajícím zmatku ani hned nevšimli. Ale jaké naděje si ten člověk mohl ještě dělat, když už tak zatočili s Karmazinovem? Byl bledý; nevystoupil před veřejností už deset let. Z jeho rozčilení a ze všeho, co jsem u něho tak dobře znal, mi bylo jasné, že on sám pohlíží na své dnešní předstoupení před auditorium jako na událost, která rozhodne o jeho osudu nebo tak nějak. A toho jsem se nejvíc obával. Doopravdy mi na tom člověku záleželo. A jak mi bylo, když otevřel ústa a já uslyšel jeho první větu!

„Dámy a pánové!“ začal náhle, jakoby odhodlán ke všemu, ale přitom mu skoro selhal hlas. „Dámy a pánové! Ještě dnešního rána ležel přede mnou jeden z těch protizákonných lístečků, přednedávnem zde rozšířených, a posté jsem si kladl otázku: V čem tkví jeho tajemství?“

Sál rázem ztichl, všechny zraky se upřely k němu, v některých bylo zděšení. Nic naplat, dokázal upoutat hned při prvním slově. I ze zákulisí se vyklonily hlavy, Liputin a Ljamšin odtamtud dychtivě naslouchali. Julie Michajlovna mi opět pokynula rukou:

„Zadržte ho, zadržte ho za každou cenu!“ zašeptala nanejvýš znepokojena. Já jen pokrčil rameny. Copak by se dal zadržet člověk odhodlaný ke všemu? (...)

(......)