Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola III.
Konec jednoho románu

1

Z velkého sálu ve Skvorešnikách (toho, kde se naposled sešli Varvara Petrovna a Štěpán Trofimovič) bylo vidět požár jako na dlani. Za svítání, po páté hodině ráno, stála u prvního okna zprava Líza a strnule se dívala na pohasínající záři. Byla v místnosti sama. Dosud na sobě měla parádní šaty z včerejška, v nichž byla na literárním matiné – byly bledě zelené, celé nadýchané, samá krajka, teď už ale pomačkané, oblečené narychlo a ledabyle. Náhle si všimla, že je má na prsou nedopnuté, začervenala se, honem si je upravila, chvatně sáhla do křesla pro červený šátek, který tam odhodila včera, když přišla, a přehodila si ho kolem šíje. Bujné pocuchané lokny se jí zpod šátku svezly na pravé rameno. Vypadala unaveně a ustaraně, ale oči pod svraštěným obočím jí žhnuly. Znova přistoupila k oknu a přitiskla rozpálené čelo na chladivé sklo. Otevřely se dveře a vešel Nikolaj Vsevolodovič.

„Vyslal jsem zvláštního jízdního posla, za deset minut budeme všechno vědět. Zatím se povídá, že shořela část Zářečí při řece napravo od mostu. Požár vypukl už kolem dvanácté, teď uhasíná.“

Nešel až k oknu a zůstal stát tři kroky za ní; neotočila se k němu.

„Podle kalendáře mělo před hodinou svítat, ale pořád je jako v noci,“ řekla rozmrzele.

„Kalendáře ve všem lžou,“ poznamenal se shovívavým úsměvem, ale hned se zastyděl a honem dodal: „Žít podle kalendáře je otrava, Lízo.“

Odmlčel se docela, rozzlobený, že řekl další banalitu. Líza se kysele usmála.

„Máte tak pochmurnou náladu, že ani nevíte, co byste mi řekl. Ale uklidněte se, řekl jste to trefně: já žiju pořád podle kalendáře, každý krok mám vypočítaný podle kalendáře. Divíte se tomu?“

Prudce se odvrátila od okna a sedla si do křesla.

„Posaďte se také, prosím vás. Už spolu dlouho nezůstanem, a ráda bych vypověděla všecko, co chci… Proč byste i vy nemohl povědět všecko, co chcete?“

Nikolaj Vsevolodovič se posadil k ní a jemně, skoro bázlivě ji vzal za ruku.

„Co mají znamenat tyhle řeči, Lízo? Odkud se najednou vzaly? Co má znamenat to, už spolu dlouho nezůstanem? Tohle už je druhá záhadná věta za tu půlhodinu, co ses vzbudila.“

„Začínáte počítat moje záhadné věty?“ zasmála se. „Vzpomínáte si, jak jsem se včera, když jsem sem vkročila, prohlásila za mrtvolu? Tohle jste uznal za nutné zapomenout. Zapomenout nebo si toho nevšimnout.“

„Nevzpomínám si, Lízo. Proč za mrtvolu? Musí se žít…“

„A už zas mlčíte? Kam se poděla vaše výřečnost? Odžila jsem si na světě svůj čas, a dost. Pamatujete se na Christofora Ivanoviče?“

„Ne, nepamatuju,“ zamračil se.

„Na Christofora Ivanoviče tenkrát v Lausanne. Šel vám hrozně na nervy. Otevřel dveře a pokaždé řekl: Já jen na momentíček, a pak u vás proseděl celý den. Nechtěla bych být jako on a prosedět celý den.“

Poslouchal ji s bolestným výrazem ve tváři.

„Lízo, rmoutí mě ty pohřební řeči. Za tuhle grimasu sama draze platíte. K čemu vám je? Proč?“

V očích mu zahořelo.

„Lízo,“ vyhrkl, „přísahám, že (...)

(......)