Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Rozběhl se za Lizavetou Nikolajevnou. Nebyla daleko, teprve pár kroků od domu. Pokoušel se ji zadržet Alexej Jegoryč, který jí šel v patách i teď, o krok zpět, ve fraku, ale bez klobouku, v uctivém předklonu. Vytrvale žadonil, aby počkala na kočár. Starouš byl hrozně vyděšený a div neplakal.

„Maž k milostpánovi, chce čaj a nemá mu ho kdo podat,“ odstrčil ho Petr Štěpánovič a vzal Lízu bez okolků pod paží.

Nevytrhla se mu, nebyla ovšem docela při smyslech, pořád ještě se nevzpamatovala.

„Počkejte, tam ne,“ zarepetil Petr Štěpánovič, „musíme tudy, přes park. A potom, v žádném případě nemůžete jít pěšky, jsou to tři versty a nejste na to oblečená. Počkejte okamžik, jsem tu s dvoukolkou, budu tu s ní hned a odvezu vás, nikdo nic neuvidí.“

„Vy jste tak hodný…,“ řekla laskavě Líza.

„Ale prosím vás, v takové situaci by na mém místě každý humánní člověk…“

Líza se na něho podívala a užasla.

„Proboha, já myslela, že je to pořád ten děda!“

„Heleďte, jsem hrozně rád, že se na to takhle díváte, protože všecko tohle je hrozný předsudek, a teď bychom asi udělali nejlíp, kdybych tomu dědovi poručil, aby dal zapřáhnout kočár, to je pár minut, a my se zatím vrátíme a počkáme u dveří, co říkáte?“

„Ale nejdřív chci… kde jsou ti mrtví?“

„Co jste si zas vzala do hlavy! Z toho jsem měl strach… Ne, na tenhle hnus radši zapomeneme, tohle nepotřebujete vidět.“

„Vím, kde to je, znám ten dům.“

„No tak ho znáte! Prosím vás, v tomhle dešti, v mlze (nadrobil jsem si pěknou věc tou svou obětavostí!) … Poslyšte, Lizaveto Nikolajevno, máte dvě možnosti: buď odjedete se mnou v dvoukolce, v tom pádě počkejte tady a dál už ani krok, protože ještě takových dvacet kroků, a určitě nás už uvidí Mavrikij Nikolajevič.“

„Mavrikij Nikolajevič? Kde je? Kde?“

„No, anebo jestli chcete s ním, tak vás ještě kousek vyprovodím, ukážu vám, kde čeká, a s dovolením se odporoučím. Netoužím zrovna po tom, abych se s ním teď setkal.“

„Tak on na mě čeká, můj ty bože!“ zůstala najednou stát a celá zrudla.

„A co na tom, jestli je to člověk bez předsudků! Poslyšte, Lizaveto Nikolajevno, tohle všechno je vaše věc a já v tom nemůžu o ničem rozhodovat, to sama dobře víte. Přesto vám přeju jenom to dobré. A když teď ztroskotal náš člun, když se ukázalo, že je to jen stará zchátralá, vysloužilá pramice…“

„No to je nádhera!“ vybuchla Líza.

„Nádhera, a přitom brečíte. To chce odvahu. Mužům se nesmí v ničem ustupovat. V naší době, když žena… fuj, krucinál (Petr Štěpánovič si div neodplivl)! A hlavně nemáte čeho litovat, nevíte, k čemu to všecko ještě bude dobré. Mavrikij Nikolajevič je člověk… zkrátka člověk citlivý, i když nemluva, ale to taky nemusí vadit, samozřejmě pod podmínkou, že není zatížený hloupými předsudky…“

„Nádhera, prostě nádhera!“ vybuchla hysterickým smíchem Líza.

„K sakru… Lizaveto Nikolajevno!“ naježil se najednou Petr Štěpánovič. „Já to přece dělám jen kvůli vám… co já z toho mám… Prokázal jsem vám službu včera, když jste si to sama (...)

(......)