Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Kirillov seděl jako vždycky v tuhle hodinu na své kožené pohovce a pil čaj. Nevstal, aby je přivítal, ale nějak podivně se napjal a upřel na ně znepokojený pohled.

„Nemýlíte se,“ řekl Petr Štěpánovič. „Jdu kvůli tomu.“

„Dnes?“

„Ne, ne, zítra… přibližně v tuhle dobu.“

Kvapně si sedl ke stolu a trochu s obavou pozoroval vzrušeného Kirillova. Ale ten už se uklidnil a vypadal normálně.

„Totiž, tihle pořád nechtějí věřit. Nezlobíte se, že jsem přivedl Liputina?“

„Dnes se nezlobím, ale zítra bych chtěl být sám.“

„Ale ne dřív, než přijdu, takže budu u toho.“

„Nerad bych, abyste u toho byl.“

„Jak víte, slíbil jste, že napíšete a podepíšete všecko, co vám nadiktuju.“

„To je mi jedno. A teď se zdržíte dlouho?“

„Musím ještě mluvit s jistým člověkem, ale až za půl hodiny, tak ať se vám to líbí nebo nelíbí, tu půlhodinku si u vás počkám.“

Kirillov už nic neřekl. Liputin se zatím usadil stranou pod portrétem biskupa. Nedávný troufalý nápad mu čím dál víc vrtal hlavou. Kirillov se tvářil, jako kdyby ho neviděl. Liputin slýchal o jeho teorii už předtím a vždycky se jí vysmíval; teď ale mlčel a zachmuřeně těkal pohledem kolem sebe.

„Nebyl bych takhle proti čaji,“ poposedl Petr Štěpánovič, „dal jsem si biftek a spoléhal jsem, že u vás bude čaj.“

„Poslužte si, pro mě za mě.“

„Dřív jste obsluhoval sám,“ ušklíbl se kysele Petr Štěpánovič.

„Na tom nezáleží. Ať se napije i Liputin.“

„Ne, děkuju… já nemůžu.“

„Nechci nebo nemůžu?“ otočil se k němu rychle Petr Štěpánovič.

„U něho já pít nebudu,“ odmítl s důrazem Liputin. Petr Štěpánovič svraštil obočí.

„Tohle páchne mystikou. Čert aby se ve vás všech vyznal!“

Nikdo mu neodpověděl; drahnou chvíli mlčeli.

„Jedno ale vím,“ připojil pojednou tvrdě. „Nikoho z nás neodvrátí žádné předsudky od splnění jeho povinnosti.“

„Stavrogin odjel?“ zeptal se Kirillov.

„Odjel.“

„Dobře udělal.“

Petr Štěpánovič zle blýskl očima, ale ovládl se.

„Mně je lhostejné, jak se na to díváte, hlavně aby každý dostál svému slovu.“

„Já svému slovu dostojím.“

„Taky jsem si byl od začátku jist, že vy, člověk tak nezávislý a pokrokový, svou povinnost splníte.“

„Jste směšný.“

„To zas já rád. Moc rád lidi rozveseluju a vždycky mě potěší, když se někomu zavděčím.“

„Vám moc záleží na tom, abych se zastřelil, a máte strach, co když najednou ne?“

„Jak bych vám to vysvětlil. Vy sám jste propojil svůj plán s naší činností. Na základě toho už jsme leccos připravili a vy teď od svého plánu nemůžete odstoupit, jinak by to byla zrada.“

„Žádné právo nemáte.“

„Jistě, jistě, je to čistě vaše svobodná vůle. Nám jde jen o to, aby se ta vaše čistě svobodná vůle projevila.“

„A já na sebe vezmu všechny vaše hanebnosti?“

„Poslyšte, Kirillove, vy jste dostal strach? Jestli najednou nechcete, řekněte to teď hned.“

„Nedostal jsem strach.“

„Nějak moc se totiž ptáte.“

„Nepůjdete už?“

„Zas se ptáte?“

Kirillov si ho opovržlivě změřil.

„Já vám něco řeknu,“ rozváděl dál Petr (...)

(......)