Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Dávno už měl připravený pas na cizí jméno. Ani se nechce věřit, že tenhle akurátní človíček a malý domácí tyran, v každém případě byrokrat (byť i fourierista) a konečně a především kapitalista a lichvář, dávno přišel na fantastickou myšlenku mít pro všechny případy v zásobě tenhle pas, aby s jeho pomocí mohl upláchnout za hranice, kdyby… takže zřejmě připouštěl takovou možnost, i když nikdy nebyl s to sám jasně formulovat, co by to kdyby mohlo konkrétně být…

Avšak teď se to zničehonic zformulovalo samo a v té nejméně očekávané podobě. Ten troufalý nápad, s nímž po onom pitomci, kterého mu na chodníku přišil Petr Štěpánovič, vstupoval ke Kirillovovi, spočíval v tom, že zítra hned časně ráno uteče od všeho tady a vycestuje za hranice! Komu se nechce věřit, že se takové fantastické věci vyskytují v našem všedním životě i dnes, ten ať se obeznámí s životopisy všech současných ruských emigrantů v cizině. Ani jeden neutekl uváženěji a reálněji. Všichni se octli ve vleku nespoutaných vidin a nic víc.

Když přichvátal domů, nejdřív ze všeho se zamkl, vytáhl cestovní vak a horečně začal balit věci. Největší starost mu dělaly peníze, jak a kolik jich stačí zachránit. Právě že zachránit, protože cítil, že už nesmí ztratit ani hodinu, a než začne svítat, musí být na cestě k vlaku. Nevěděl ani, kde nasedne, neurčitě se rozhodoval, že někde ve druhé nebo třetí větší stanici od města a do ní že dojde třeba pěšky. Takhle se, instinktivně a automaticky, s divokým vírem zmatených myšlenek v hlavě, pachtil s vakem – a najednou toho nechal a s nelidským zasténáním se zničeně svalil na pohovku.

Jasně pocítil a najednou si uvědomil, že utéct, to dokáže, ale vyřešit problém, jestli má utéct před Šatovem nebo po Šatovovi, to už teď zanic nedokáže; že teď je všehovšudy hrubé, bezcitné tělo, setrvačná hmota, ale že je poháněn strašlivou cizí silou, a i když má pas na cestu za hranice a i když by mohl od Šatova utéct (proč by jinak tolik spěchal?), že neuteče před Šatovem ani od Šatova, ale právě až po Šatovovi, to že už je rozhodnuto, podepsáno a zpečetěno. Nesnesitelně skleslý, co chvíli se zimničně otřásaje a divě se sám sobě, střídavě sténaje a upadaje do mrákot, jakžtakž vydržel ležet na pohovce do jedenácti hodin příštího rána, kdy (...)

(......)